Je šedý, přesně tak jak odpovídá oprýskané černé či stářím ušmudlané bílé. Na můj stisk reaguje pouze přední brzdou – brzdná setrvačnost má však na místní nekonečné rovině své výhody i nevýhody. Mé zvědavé ruce přejíždí po rámu, kde spočinou na páce, jež po otočení o 180 stupňů vydá ztěžka rachotivý zvuk. To je vše. Vše? Ne! Ty budeš přehazovat! Už pravděpodobně před dlouhými lety spočinul řetěz ze dvou možných koleček na tom nižším převodu. Nejbližší převýšení je ale vzdáleno 50 kilometrů, a tak mě polévá horko z toho, jaké horko mi bude při takové frekvenci šlapání. Dostávám se k zadním partiím, které mě nepřekvapí a svou prázdnou duší mi připomenou, že i zde budou potřebovat mírné pohlazení. Protože mě můj Favorit bude vozit i z nočních tahů, rozplývám se alespoň nad fungujícím dynamem a hřeje mě myšlenka, že díky mé intenzitě šlapání mi bude závidět i baterka Duracel.
Nakupuji. Spravuji, opravuji, přehazuji, až konečně nasedám a vyvíjím bezkonkurenční rychlost, ze které až praskají ráfky.
