S hrůzou jsem se probudila. Čelo se mi lesklo a já byla k smrti vyděšená. Další sen. Další noční můra.
Opláchla jsem si obličej a podívala se na sebe do zrcadla. Připadala jsem si hloupě. Vzala jsem do ruky mobil a pročítala jsem si zprávy. Vzpomněla jsem si, že sestra dnes pořádá večírek. Nemohla jsem tam chybět. Byla jsem za to ráda, poněvadž jít večer na večírek znamenalo nezůstat doma a neděsit se každého stínu či šepotu. Půjdu mezi lidi a pokusím se na ten sen zapomenout.
Večírek byl v plném proudu. Prodírala jsem se mezi hosty a snažila se dostat k pultu s občerstvením. A najednou jsem ho zahlédla. Toho muže ze snů. S odstupem jsem si ho prohlížela až do doby, co se na mě podíval těma svýma pomněnkovýma očima. Rozeběhla jsem se, on běžel za mnou.
Proplétala jsem se mezi lidmi a snažila jsem se ho setřást. Vyběhla jsem do druhého patra, běžela až na konec chodby a až před posledními dveřmi jsem se odhodlala otočit. Stál tam na konci chodby a blížil se ke mně. Nevěděla jsem, co dělat. Uvízla jsem ve slepé uličce. Pomalu se blížil ke mně a já začala chytat paniku. Co po mně chce? Proč je v mých snech?
Najednou stál přede mnou. Díval se na mě, proběhla jsem okolo něj a pár sekund se radovala ze svobody. Při útěku mě však chytil za ruku a já spadla na zem. “Znám tě,” říkal, ale vypadal poněkud nejistě. “Znám tě ze snů.” Začala jsem se pomalu uklidňovat. Očividně byl zmatený. Stejně jako já se snažil přijít na to, co se tady děje. Ale odmítal mě pustit. Žádal vysvětlení, avšak já nevěděla nic. Netušila jsem, jak to, že jsme se potkávali ve snech, přestože jsme se až doposud neznali.
Od té doby se mi již ve snech nezjevoval. A příčinu, proč tomu tak bylo, jsme nikdy nezjistili. A byly to vůbec mé sny a on byl nezvaným hostem nebo to bylo úplně jinak? Třeba ve snech cestujeme do jiných dimenzí a potkáváme se tam s jinými lidmi, kteří se stejně jako my ztratili ve své vlastní fantazii.
