Dnešní den už nemohl být horší. Nejen, že Anna připálila toust, ale nekoupila ani mlíko a já musím kafe vypít černý. Vybíhám z domu do ranního mrazu s pachutí v ústech a nasedám do auta – a nic. Ta kraksna nechce nastartovat! A to jsem s ní byl nedávno v servisu. Nasupeně volám do práce, zatímco mi Anna vyhledává nějaký spoj. Autobusem to bude nejmíň čtyřicet minut, takže do kanclu přijdu pozdě. Pavel je očividně naštvanej. Některý věci se hold nedaj ošéfovat, šéfe.
Na zastávku přicházím mezi posledníma, ostatní už tam stojí jak ve frontě na banány. Když mi řidič oznámí, kolik chce za lístek, nejradši bych zas vystoupil a zůstal doma. Ale jestli si mám vybrat mezi Anninýma cynickýma poznámkama a Pavlovým proslovem o dochvilnosti, volba je jasná. Sedám se vedle starýho dědka, kterej by si se mnou chtěl povídat, ale utnu ho po pár větách tím, že si nasadím sluchátka a pustím pořádnej rokáč. Dědek zřejmě ještě slyší, po úvodním kytarovym sólu zmlkne. Zbytek cesty už probíhá nerušeně. Koukám na ty existence, který se mnou jedou, a neuvěřitelně se bavím. Maminy na mateřský, hádrošmátry, votrávěný puberťáci a důchodci na cestě do supermarketu. Možná přijde i kouzelník.
Zírám na polorozežraný sedačky a nestačím se divit, že tenhle krám ještě pouštěj na silnici. V uličce se jako vrchol luxusu povaluje prošlapanej koberec, kterej za svejch mladejch let mohl mít i nějakou barvu. Na zmatlanejch oknech se tvoří vrstva ledu. Všechno mám zmrzlý na kost. Touhle dobou bych už seděl u kompu, ale my zatím stavíme někde mezi poli, kde přistupuje strašák do zelí, podle hadrů nejspíš jede za kulturou. Na konečný se strhne třenice o to, kdo bude venku první, všichni chtěj bejt kdekoliv jinde než v pojízdnym mrazáku. Do práce mi pak volá Anna; auto zůstane v servisu do čtvrtka. O pár minut později žádám Pavla o neplacenou dovolenou.
