Počasí je jako malované. Sluníčko se už teď prodírá okny až do postele.
Vstávám, otevírám okno – brr, ještě pořád je zima. Nemám s tím větráním ještě počkat? Ale ne.
Peřinu a polštář čechrám na parapet. Vykláním se z okna a přeříkávám si starou českou pranostiku: „Duben – ještě tam budem“.
Zhluboka vdechuji tu úžasnou atmosféru jara kolem sebe – obdivuji probouzející se louku, les i zahradu.
A vnímám ticho, přerušované jen ptačím cvrlikáním. Ti nikdy nezaspí.
Pohled mi sklouzl na trám pod střechou. A hele – ptačí hnízdo, jako vysoustružené, ale i pěkně pohodlné. A v něm čtyři vajíčka, jedno jako druhé – tedy vlastně jen tři.
Z jednoho se právě klube ptáče. Ani nedutám. Nejdřív z vajíčka odskočilo kousek skořápky, pak se objevila velká hlava a ještě větší zobák. Kosák - napadne mě. A už ho vidím v celé kráse. Upřímně, do krásy má zatím daleko. Malé tělíčko se dvěma hrbolky na zádech.
Zázrak přírody, který tu bezmocně leží rozplácnutý kousek ode mne. Nehýbe se. Ale proč? Probouzí se ve mně mateřské pudy . Chce se mi zasáhnout.
Malý okřídleneček se pohnul, zvedl hlavičku, ale ta mu bezvládně padla zpět do hnízda. A znovu a znovu.
Snaž se, říkám si pro sebe a bezděčně mu držím palce. Až po pěkné chvíli mu zůstala hlava na krku pevně stát. A mně je jasné, že je všechno jak má být.
A ptačí příběh pokračuje.
Odkudsi z lesa přifrčel jeden z rodičů. Krouží kolem hnízda a pozoruje okolí. Až když se přesvědčí, že nic nehrozí, zlehka do hnízda přistane. Pomalu a opatrně.
A zobák zastrkává pod sebe.
Podle tenoučkého pípání usuzuji, že nastává vítání prvního, čerstvě narozeného potomka. Krásný pocit.
Tak se mějte, kosáci, říkám si pro sebe a opatrujte se.
A opouštím potichu tohle romantické divadelní představení.
