Květnové sluníčko rozpouštělo sněhy a Stamichman se pustil do jarní kontroly všech potoků, které se vlévají do řeky Moravy. Šel přes Tetřeví rozsochy, minul chatu Babuše a v borůvčí kousek pod pramenem Malé Moravy zaslechl vystrašené pisklavé hlásky.
„Cip, cip, cip,“ volala opuštěná ptáčata lindušky horské, vzácného konipáska, který hnízdí jen vysoko v horách. K mechovému hnízdu v trhlinách mezi kamením Stamichman dorazil právě včas, aby zahnal kunu.
„Kde máte maminku?“ rozhlížel se.
„My nevíme. Dopoledne sem přišly děti a maminka zmizela,“ popisovalo nejsilnější ze šesti ptáčat. Stamichman opatrně strčil malé konipásky do kapsy kabátu a vydal se hledat vyplašenou lindušku. Našli ji až u Podbělky, kde zmateně poletovala v krátkých obloucích nad mokřady.
„Copak to děláš, linduško? Proč nechráníš své děti a nekrmíš je?“
„Když lidé začali hladit moje ptáčata, uletěla jsem. A tak jsem se vyděsila, že teď vůbec nemohu najít hnízdo,“ rozčileně čiříkala. Stamichman usedl na pařez, a zatímco lapal hbitými prsty ptáčatům svačinu, uklidňoval jejich maminku tajnou písničkou ochránců hor. Zpíval tiše, monotónně a dlouho. Linduška kroužila kolem jeho klobouku a nakonec si na něj sedla.
Stamichman však věděl, že do starého hnízda už se vyplašená rodinka nevrátí. Proto našel v kosodřevině dobře schované hnízdo, které od minulého jara zůstalo prázdné. Přidal do něj hrst jemňounkých králičích chlupů, aby se linduškám měkce bydlelo, a rozloučil se.
Nahněvaný pak zamířil rovnou k Babuši, kde zrovna ty neukázněné děti obědvaly. Zamával jim nad hlavami svou kouzelnou holí, až jim vítr bral jídlo od úst, zatímco na celé Tetřeví rozsochy padla mlha hustá jako mléko. Aby se neztratily, musely se od té chvíle už držet jen vyznačených cest. A když se vrátily z výletu, po celý zbytek pobytu už neviděly za trest ani jediného ptáčka a neslyšely ani jediné pípnutí.
