Jak dlouho to bude ještě trvat, pomyslel jsem si. Proč pořád doplňující otázky, ten vlak snad nestihnu. Konečně, zapisuje do indexu, na shledanou a už letím na Hlavák. Jestli mi to ujede, tak to bude prima noc. Běžím halou Hlaváku a už slyším – hlásí, že je připraven k odjezdu. Jede z prvního, to už mám nacvičené. Skáču do vagonu, průvodčí práská dveřmi a už se hýbeme.
Můj zlatý Pařížák, když to dobře pojede, budu doma o půlnoci. Teď si najít místo. Procházím vagony, tohle noční cestování nemám moc rád.
Dvojice v kupé není nic pro mne, abych nebyl za křena, volné kupé taky nechci, nevíš, kdo přisedne. Prolézám až do jedničky, snad to průvodčí zkousne. A tady je rodina, manželé a dvě děti. Na pozdrav „Dobrý večer“ dostávám odpověď „Guten Abend“. Prima, Němčouři, pomyslím si, tady nic nehrozí. Sedám si, oddechnu, chci hodit tašku nad hlavu. Počkat, co mi vlastně dala?!
Šátrám v tašce, vyndám index a nalistuji stránku: angličtina – dobrý. Baba jedna, proč mě tak mořila, když mi nakonec dá trojáka. Tak to založíme a budeme se bavit něčím jiným. Nejde to, únava po celodenní aktivitě se dostavuje. Ale nespi, říkám si. V Plzni musíš přestoupit, takže bacha. Posezení v jedničkovém semiši člověka přímo hýčká. Pravidelné klapání kol na mezerách kolejí působí jako uspávací prostředek. Co se to děje? Já jsem si zdřímnul. Koukám – Němci chrápou, kolik je, kde asi jsme – běží mi hlavou.
Vlak si to sviští, vylézám do uličky, stahuji okno, koukám do noční krajiny. Tady to neznám. Jdu uličkou, a tady se lidi baví.
„Dobrý večer, prosím už byla Plzeň?“ ptám se.
„Jo, tam jsme nastoupili.“ „Díky“, vracím se na své sedadlo. Takže jedu na Cheb. To bude noc.
