Čtenářský deník a ruštinářka - napsal Petr Witowski

Je jaro 1988, mám krátce před maturitou. Je třeba dopsat a předložit čtenářský deník. Nenáviděná povinná četba a ještě nějaké dobrovolné kousky, nejlépe od sovětského autora. Deník musím odevzdat naší profesorce, kterou máme i na ruštinu. Tahle soudružka nám celé studium dávala tvrdě zabrat a mezi naše oblíbené učitele rozhodně nepatřila. Čtyři roky se jí báli i ti největší frajeři. S jejím vstupem do třídy, který provází typický cigaretový odér, bez výjimky všichni ztichli. Vždy se zastavila na stupínku a my napjatě čekali, co bude. Její zvoláni "Diktant, perevod" nám vždycky vyvolalo ten nepříjemný pocit v krajině břišní. Všem bylo jasné, že budou lítat kule.

Povinnou literaturu dílem přečtu, hlavně ty tenké knížky, dílem opisuji od spolužáků. No jo, ale co s těmi dobrovolnými? Jedu za dědou, má obrovskou knihovnu, snad tam něco najdu. A nacházím. Padne mi do oka útlá knížečka, sovětský autor. Vasilij Aksjonov - Kolegové. Knihu jsem přečetl, vypraví o lékaři, který dostane umístěnku do zapadlé vesnice na Sibiři. Nechce se mu tam, tězko se mu s tímto vyhnanstvím sžívá, ale nakonec se mu v nehostinném kraji zalíbí a začne byt vlastně šťastný.
S hrdosti vše zaznamenávám do čtenářského deníku a nesu do školy ke kontrole. S obavou klepu na dveře kabinetu. "Dále," ozve se chladně. Sedí u okna, kouří cigaretu. "Přinesl jsem ke kontrole čtenářský deník". "Tak ukaž, podíváme se na to". Listuje tam a zpátky, zda se mi to nekonečné. Najednou se vlídně usměje, podá mi deník zpátky a řekne: "Je to dobrý, jen toho Aksjonova na seznam k maturitě nedávej, je na indexu.."