Ranní spěch - nasnídat se, vyčistit zuby, přetřít si obličej pár líčidly a hodit na sebe pro dnešek vybraný outfit.
Sakra - v předsíni nesvítí žárovka, ale to neva, je tu dost světla z koupelny i z kuchyně. V zrcadle zahlédnu alespoň odlesk - černé silonky, sukně a halenka, přes to šátek a bundu. Vše je tak jak má být - vyrážím z domu.
Hm, rozvázala se mi tkanička - předkloním se a zavážu si boty. "Pěknej zadek" okomentuje to kolemjdoucí.
"No super, příště se nezapomeň přikrčit, když už máš jednou za sto let tu sukni," vyčtu si v duchu. Cesta na pohovor pěkně odsýpá, ale mám to časově naknap.
Přestup na Florenci - jako vždy si jdu pěkně v levé části eskalátorů a svojí svižnou chůzí předcházím ty stojící.
"Hm, to je asi nová móda tyhlety černý silonky," okomentuje mě se závistí v hlase postarší babka. "Aby ses nezbláznila, ty ropucho, taky jsi byla jednou mladá, ne?" pomyslím si a jdu dál.
Doběhnu na místo určení a akorát volají mé jméno. U dveří si u věšáku sundám bundu i šál, pozdravím, přehodím si kabelku přes rameno a začnu v ní lovit zápisník...Všichni ztichli a dívají se na mě...Kabelka se posune a ... „ehh já tak trochu nemám sukni..." potvrdím všem to, co si myslí.
"Ale nevadí, mám tu prima šátek," vrhnu se k věšáku a omotám si jej kolem boků - sláva bohu za něj. Pohovor proběhl, jedu domů, jsem rudá až za ušima - to byl zase jednou den. Škoda, a ta práce se mi přeci tak strašně líbila, no nevadí... Dorazím domů a telefon.
"Tady je HR specialista - jen jsme vám chtěli dát vědět, že vás na tu pozici bereme...Jen pan ředitel upozorňuje, že máme v interních předpisech docela striktní dress code, tak pokud vám nebude proti srsti chodit do práce v sukni, tak můžete příští týden nastoupit."
