další lekce kurzu kreativního psaní s Danou. Nikde nikdo, jen paní kavárníková připravuje koláče a sendviče. Objednáváme, káva za chvíli voní na stole, povídáme si, prostě pohodový začátek dne.
"Devadesát korun, prosím.“
"Jasně, hned to bude. Ale mám je tisícovku, nebo můžu zaplatit kartou."
"Tak to bude problém. Na tisícovku nemám zpátky. Jste tu dneska první. A karty nebereme.
"Jak to? Ve Spořitelně neberete karty?"
"Já nevím, jak to. Prostě je tu teď nová firma a karty prostě nebereme."
"Hmmm, jak to tedy uděláme?"
"Nevím."
Chvilka bezradnosti na obou stranách. Je to můj problém? Rád bych zaplatil, mám peníze, mám kartu.
Situaci zachraňuje Dana, platí ona. Ale koho vlastně zachraňuje? Já se stydím, protože jsem ji pozval a ona to musí zaplatit. Jediný, kdo je v pohodě, je paní kavárníková, pro ni je to vyřešeno. Pohoda je pryč. A přitom by stačilo tak málo. Alespoň ukázat trochu vstřícnosti, nebo se lépe, možná trochu lépe vybavit drobnými, aby měl začátek dne hladší start.
