„Mám pecku!“ nadme se meruňka pýchou v celé své kulatosti. „No, to se máš..,“ ušklíbne se její soused jablko.
„Ty nemáš pecku?“ doráží ta s peckou znovu.
„Ne, já nemám pecku. Na co taky? Já mám jadýrka.“
„To máš blbý,“ meruňka už je nafouknutá jako pouťový balonek.
„Proč?“ Jablko začíná být naštvané: „Víš, kolik z mých semínek může vyrůst stromů?“
„A to se jako vytahuješ, že můžeš mít víc dětí než já? To je od tebe krutý,“ meruňka natahuje na pláč.
„Já se nevytahuju. Ty sis začala s peckou,“ hájí se jablko.
„Ale já MÁM pecku! A ty jí nemáš!“ Meruňka si otírá slzy a vrací se jí vítězný úsměv.
„Nemám a jsem rád, zřejmě se z toho blbne!“ bručí si jablko pod ťopku.
„Nech si to, nejsem žádná bluma. Vím, že jsem úžasná. Mám pecku!“ nedá si pokoj meruňka.
„To má ta bluma taky….“ utrousí jablko suše.
„Cože?“
„Říkám, že bluma má taky pecku. A broskev a nektarinka, dokonce i špendlíky a třešně mají pecku. A avokádo, avokádo ji má dokonce mnohem větší než ty,“ jablko je už tak otrávené, že by mohlo hrát ve Sněhurce.
Meruňka začne znovu natahovat: „ Ale to není možný. Já mám pecku! Jenom já!“
„No, a oni mají taky pecky,“ jablko nechápe, co je na tom divného. „To ví přece každý - už od opylení...“
Meruňka už bulí a navíc se začíná nebezpečně rozkývávat na míse.
„Co to děláš?“ jablko je vyděšené z toho, co vidí.
„Skočím dolů! Jestli nejsem jediná, nechci tu být vůbec!“ křičí meruňka na celou mísu a čeká, kdo jí ukonejší. Všem okolo je to, zdá se, celkem jedno. Jen zvědavě sledují jablko, co s tou praštěnou holkou udělá.
Ale jablko už také neví, co jí má říci, když všechny rozumné argumenty selhávají. Nakonec se rozhodne, že ještě zkusí - naposledy: „Tím, že s sebou praštíš o zem, to nevyřešíš. Bude z tebe marmeláda.“
„Nechci nic vyřešit. Chci být jediná, která tu má pecku.“ Meruňce už tečou slzy proudem.
„Budeš ulepená. A zbytečně. Rozhlídni se. Vidíš tady snad nějakou nektarinku nebo broskev či dokonce třešně s avokádem?
Meruňka se rozhlíží. Je tu spousta ovoce. Jenže ona ani nezná jejich jména, natož aby věděla, co mají uvnitř. Nikdy nechodila do školy. Vždycky se považovala za něco víc. Za vyvolenou. Za tu s peckou. A ta se přece nemusí učit. Nebo jo?
Jablko si pohladí vypouklé bříško: „Nikam neskákej. Ujišťuji tě, že tady na tý míse jsi jediná s peckou.“
Meruňka se uklidní, utře si slzy a zvedne nosík nahoru.
Jablko si oddechne. Neštěstí je zažehnáno. Ještěže si meruňka nevšimla, jak moc se červená tou pronesenou lží. Přiloží si prst na nos a spiklenecky mrkne vedle na švestku. Alespoň ona má ke své pecce i rozum a mlčí.
Poučení: Když máte v hlavě jen pecku a nepotkáte nikoho moudrého, může z vás být marmeláda dřív, než dozrajete.
-----
Klára publikuje své další povídky na blogu www.ouzasna.cz a básničky na webu www.versotepec.cz.
Líbil se vám příspěvek? Řekněte o něm přátelům a sdílejte jej! Stačí kliknout na ikonku níže.
