Najednou se objevil. Nevěděli jsme, odkud přichází, čí je a proč jde zrovna k nám. Ale byl tady. Kdysi pravděpodobně nádherný černý kocour se smaragdovýma očima. Z jeho původní krásy toho teď moc nezbývalo, spíš naopak. Uši, čenich a vůbec kůže na hlavě, vše bylo potrhané a ošklivě zahnisané. Chlupy po celém těle měl slepené a v trsech mu vypadávaly, srst byla spíše šedohnědá, než černá. Zřejmě dostal pořádně po čenichu při nějaké bitce. A vyhublý byl, jako by týden nejedl. Volání přírody bylo silnější než volání vlastního žaludku. Ale i přesto bylo zřejmé, že je to původně nádherný „Pan kocour“. Nikdo neví, jestli ten boj vyhrál nebo ne, ale najednou byl tady.
Zpočátku jsme se k němu moc nepřibližovali, odpuzoval nás tím, jak vypadal. První pocit byl odpor a strach, snad aby děti nekousl, nenakazil. Ale nedal se. Lísal se k nohám, kdykoliv měl příležitost. Mňoukal a vrněl tak hlasitě, že by člověk neřekl, že je to jenom kocour. Každopádně to uměl a svou neodbytností nás zlomil. Je zvláštní, jak nás donutil překonat obavy a nakonec ho mít rád. Nejprve dostal jídlo. Ačkoliv měl hlad a utrhl by ruce za vše, nezapomněl se nejprve přitulit a poděkovat za projevenou lásku. Pak jsme ho opatrně pohladili, i když strach přetrvával. Ale jeho vděčnost a přítulnost zlomila veškeré naše obavy a během chvilky ležel na klíně a nastavoval se, chtěl drbat a mazlit se. Všechna zranění z bitvy jsme vyléčili a udělali ze zbitého kocoura opět krasavce. Byl s námi stále, kdykoliv jsme se objevili venku, ihned byl u nás. Ale domů nikdy nechtěl, nenechal se spoutat.
Dodnes s námi je. Jeho neoblomná láska trvá, ale pokud příroda zavolá, nezná nás. Zmizí, neznámo kam, třeba i na několik týdnů. Když se pak objeví, je stejně zničený, sedřený a zubožený jako poprvé. Pokaždé ho s obavami vyhlížíme, jestli se vrátí. Pokaždé ho s velkou péčí dáváme do kupy, i když víme, že zase zmizí. Z nezvaného hosta je přítel. Je náš, a přesto není. Jeho láska a vděčnost je veliká, ale jeho svoboda vítězí a je nekonečná.
