„Bzzzzzzz,“ ozvalo se najednou odkudsi z prostoru tiché pronikavé pištění. Mysli se z meditace moc nechtělo, ale vyrušení ji pomalu probouzelo, vracela se do kruté reality.
„Bzzzzzz.“
Neurčité rozmrzele se plížící myslí „co to k sakru je?“ rychle vystřídalo zuřivé mentální zařvání „komár!!“. Uvolněnou blaženost neuvěřitelně rychle vystřídal příval adrenalinu a zdánlivě věčnou a nenarušitelnou spokojenost frustrace.
„Musím ho zabít a to hned!“ blesklo mi hlavou a zvedl jsem se. Rozsvítil jsem světlo a oči přizpůsobené tmě se na chvíli automaticky zavřely. Nastražil jsem uši a snažil se přesněji lokalizovat komáří pištění. Marně, bestie si evidentně někam sedla a čekala, až se přestanu hýbat, aby se na mně mohla nakrmit. Otevřel jsem oči a snažil se zorientovat.
„Kolik je vlastně hodin? Skoro půlnoc!“
Poklidné meditování trvalo déle, než bych si myslel...
Krátká rutinní aktivita před spánkem a už jsem ležel v posteli. Myšlenky znovu zabloudily ke zdánlivě promarněnému, ale o to příjemněji strávenému večeru. Pomalu se vracela příjemná kontemplativní nálada, která se chystala plynule přejít do spánku. Ale přicházelo také něco jiného. Už skoro spící mozek to nejdřív moc nevnímal, ale pak to sílilo, sílilo, blížilo se to, až to bylo skoro v uchu. Padající závoj spánku se protrhl a trhlinou do vědomí proniklo pronikavé pištění kroužící někde kolem hlavy.
„Bzzzzzz.“
Místo poklidné nálady opět zaujala frustrace. „Co teď? Vstát, honit ho, zabít ho? Ne ne, nechce se mi. Raději ho zkusím ignorovat, usnout… usnout už se mi chce strašně spát… spát... Komár se ovšem nedal odbít a pištěl a kroužil a kroužil a pištěl. Vracející spánek to vzdával, otupující ospalost rozřezávalo neustávající pronikavé pištění.
„Proč? Proč teď? Proč mi ten hajzl musí zničit tak krásný večer?“
Komár byl nemilosrdný a důsledný. Pištěl monotónně, ale já jsem věděl, že se za tou monotónností skrývá sadistické nadšení.
„Na co čekáš? Sedni si, bodni, napiji se mojí krve ale hlavně už buď zticha!“ drmolila moje stále nešťastnější mysl. „Při tomhle pištění neusnu do rána!“
Razantně jsem vstal a rozsvítil. Opakovalo se automatické zavření očí nezvyklých na světlo i utichnutí bzukotu. Tentokrát jsem začal svého trapitele zuřivě hledat. Marně. Ten malinký hmyz mohl být kdekoliv. Rezignovaně jsem si pomyslel cosi o jehle a kupce sena.Chvíli jsem seděl na posteli,poslouchal, pokukoval po zdech. Pak jsem konečně zhasnul, lehl si a usnul jako by mě do vody hodil komár-nekomár.
Probudil jsem se až ráno s několika svědícími fleky na ruce. Hlavou pomalu prošla vzpomínka na celý včerejší večer, spokojené meditování, nervydrásající noční koncert i zoufalé pronásledování komára. Plynoucí myšlenky najednou upotala malá černá tečka na stropě. Ovládla mě vlna pomstychtivosti. Zacílení vzhůru, ruka, plesknutí a malý krvavý flek na stropě. Potom už jen křivý úsměv na začátku dne a vír každodennosti.
