 |
| Akademie ČTK |
Říkám si, mám já vůbec nějaké zážitky? Protože, když se mě někdo zeptá (zejména,... když je to moje maminka): „co je nového“ nebo „jak se máte“, odpovím: „nic“, popřípadě „dobře“.
Ale ve skutečnosti to se mnou není tak zlé, já přece mám zážitky, každý den. Hodně zážitků, dokonce hodně zajímavých zážitků. Tak ale který z nich vybrat?
Doléhá na mne tíha zodpovědnosti. Když zvolím jeden mezi všemi, urazí se snad moje ostatní zážitky, že jsem je upozadila?
Tak jsem je začala třídit. Na osobní a pracovní. Na ty z dětství a na ty dospělácké. Na tuzemské a zahraniční. Na ty, které jsou mládeži přístupné, a na ty „s hvězdičkou“.
Tak jsem je začala třídit. Na osobní a pracovní. Na ty z dětství a na ty dospělácké. Na tuzemské a zahraniční. Na ty, které jsou mládeži přístupné, a na ty „s hvězdičkou“.
Na plánované a neplánované. Na kolektivní a na ty, co jsou jenom moje. Na veselé a smutné. Potom na dobré a špatné. Pak na užitečné a neužitečné.
A stále mi to moc nedává smysl. K minulosti se v myšlenkách vracím poměrně často, méně často tam ale chodím pátrat po zážitcích. Převaluji v hlavě slovo zážitek a přemýšlím nad jeho definicí. A pak se ptám sama sebe. Co je tedy to ostatní? To, co se nachází mezi zážitky? Je to vata, která vyplňuje prostor mezi křehkým zbožím a chrání je, aby se nepotlouklo? Je to plynutí od zážitku k zážitku? Je to nuda a šeď, nutné zlo, které musíme přetrpět, aby byl zase další zážitek?
Možná je to zážitkové těhotenství. Příslib budoucího zážitku zažehne okamžik oplození zatím nepatrného zážitkového vajíčka. Někdy si toho ani nemusíme všimnout, nevíme, „kdy přesně se to stalo“. Ale postupně rostoucí břicho je nezvratným důkazem toho, že se něco děje.
A to se mi moc líbí. Líbí se mi představa, že jsem nepřetržitě „zážitkově těhotná“, že až přijde ten správný čas, narodí se to. Další zbrusu nová obohacující zkušenost. A že mezi tím není žádná nuda a šeď, ale to krásné těšení se a důvěra, že sice nevím, co mě čeká, ale s jistotou vím, že je to dar, o který budu bohatší.
Helena Košťálová
A stále mi to moc nedává smysl. K minulosti se v myšlenkách vracím poměrně často, méně často tam ale chodím pátrat po zážitcích. Převaluji v hlavě slovo zážitek a přemýšlím nad jeho definicí. A pak se ptám sama sebe. Co je tedy to ostatní? To, co se nachází mezi zážitky? Je to vata, která vyplňuje prostor mezi křehkým zbožím a chrání je, aby se nepotlouklo? Je to plynutí od zážitku k zážitku? Je to nuda a šeď, nutné zlo, které musíme přetrpět, aby byl zase další zážitek?
Možná je to zážitkové těhotenství. Příslib budoucího zážitku zažehne okamžik oplození zatím nepatrného zážitkového vajíčka. Někdy si toho ani nemusíme všimnout, nevíme, „kdy přesně se to stalo“. Ale postupně rostoucí břicho je nezvratným důkazem toho, že se něco děje.
A to se mi moc líbí. Líbí se mi představa, že jsem nepřetržitě „zážitkově těhotná“, že až přijde ten správný čas, narodí se to. Další zbrusu nová obohacující zkušenost. A že mezi tím není žádná nuda a šeď, ale to krásné těšení se a důvěra, že sice nevím, co mě čeká, ale s jistotou vím, že je to dar, o který budu bohatší.
Helena Košťálová
