Tak tu díru před hlavním vstupem pořád nikdo nespravil. Měla jsem se se školníkem vsadit, já věděla, že ředitel kecá. Pak má člověk nosit podpatky, dyť to je na zlomení nohy.Šedej beton, šedý dveře. Šedá stěna, šedý skříňky. Vítej zpátky v pekle.
Dvanáct schodů, chodbou doprava, třetí dveře vlevo. Pokaženej zámek, už druhým rokem. Chce to dveře jen trochu nadzvednout, kopnout, zatlačit a ve správnou chvíli otočit klíčem, šup a už jsi v kanclu. Ty naděláš. Peníze v tý správný kolonce - vnitřní vybavení - byly naposled před pěti lety, tak co čekám.
Hlavně, že máme už čtvrtej mobilní projektor. Prej videokonference..., a nikdo to nedokáže ani pořádně zapnout.
V kanceláři cítím starej známej puch. Něco jako prach, plíseň a mezitím dvě molekuly mýho parfému. Ať děláš co děláš, ten smrad drží. Nejde vyvětrat, přebít. Je asi nějak zažranej do zdí.
Tak co za spratky mě asi čeká letos. Měla jsem tu už všechno. Sedmiletý princezničky s bezlepkovýma svačinama. Malý frajírky s outfitem dražším než můj měsíční plat. Syny světovejch manažerů. Potomky diskuzí mimibazaru, kde podobně tupý matky radí svým souputnicím jak na moderní výchovu. Hlavně žádný tlak, dítě je individualita. Jediný, co je nikdo nenaučil, je očividně slušnej pozdrav. Nohy na stole, poslední iPhone v ruce. Tak se předvěď, účo.
