Tahle třída, kde učím, má duši. Není to taková ta
sídlištní, krabicovitá továrna na děti. Je noblesní. Vinohradská se stoletou
tradicí. Dříve, než vstoupíte do školní budovy, vnímáte to sebevědomí elegantní zkušené dámy.
Uvnitř pak dlouhé a majestátní schodiště naznačí, že budete šplhat hodně vysoko.
Pak projdete dveřmi třídy. Stoletá tradice zcela přirozeně přijala otisk svých obyvatel. Hrdě se pyšní obrázky, plakáty i osobními talismany dětí, takže se tu hned cítíte jako doma. Pingpongové pálky ještě nestihly vychladnout a pytlíky s tělocvikem asi nikdo neměl v plánu uklízet.
Prohlížím si nadživotní kresby Karla Čapka černou tuší a koláže fotografií ze života téhle třídy. Pročítám texty na barevných plakátech na téma "lidské tělo" Věděli jste například, že na úsměv potřebujete celkem 17 druhů svalů, zatímco na zamračení 43? A že během života vyprodukujete tolik slin, že by dokázaly naplnit dva plavecké bazény? Pobavila mě fotka pana učitele přes akvárium. A selfie rozcuchaného školníka s hloučkem dětí. Pohlednice z cest se dělí na nástěnce o místo s vyjmenovanými slovy.
Výška místnosti musí být okolo 4 metrů, protože nově vybudované dřevěné patro nad částí třídy nijak neubírá na prostoru ani světle. Nakouknu na patro a tiše dětem závidím ten měkký koberec, molitanová křesílka a obrovskou knihovnu. Vzniká tak velkorysý prostor pro výuku. A hlavně pro tvorbu, flexibilitu a svobodu.
Děti to cítí a naplno přijímají výzvu, kterou jim třída dává. A tak zatímco se snažím hovořit ke svému pubertálnímu publiku v 6.A, dvě holčičky vyrábí přání k narozeninám (prý jdou odpoledne na oslavu kamarádky) a jeden chlapec kreslí (a musím uznat, že nádhernou) kresbu na vlastní ruku. Tři kluci se mnou hlasitě diskutují a jejich kamarád si právě rozbalil svačinu. Dvě slečny se hlásí divoce a čtyři klidně. Dva mladíci si posílají fingerboard, jeden cosi řeší na svém chytrém telefonu a další nutně potřebuje na toaletu.
Asi bych se měla bát, že neobstojím kritickému metru náctiletých. Možná bych měla zvýšit hlas, abych podtrhla svoji autoritu. Nebo se mám zlobit, že nejsou stoprocentě soustředeni? Nic z toho ale necítím. Jsem natolik okouzlena atmosférou téhle třídy, že i já si užívám plynutí volnosti okolo nás. Cítím, jak do mě přechází něco z té jejich nespoutané energie a zřetelně vnímám, jak mi svítí oči. Usedám na lavici mezi děti a splývám s přítomným okamžikem.
