Byl samozvaným generálním ředitelem celé rodiny, do které počítám jak jeho ženu, tři syny, tak i všechny snachy, jeho maminku a osm vnoučat. Všechno systematicky řídil a organizoval.
Své syny vychovával přísně, a to i v dospělém věku. Je třeba říci, že nám, jeho snachám, je předal ve skvělé kondici, která se nám do společného života hodila: jsou zruční, vše opraví a zastanou jakoukoli práci.
Děda Lumír si vedl notýsky. Jeden z nich nesl název Pokladna a skrýval veškeré výdaje rodiny. Byl kdykoli schopen vyčíslit, kolik stál loni provoz auta, anebo kolik stojí v průměru jeden den dovolené na člena rodiny. Na pravidelný povel „Adulko, je čas udělat peníze!“ předkládala jeho žena účtenky za nákupy všeho druhu a Lumír zanášel číslice do kolonek. Byl mrzutý, když nebyla schopna některý výdaj doložit. Podle útraty a aktuální finanční situace pak přiděloval peníze na domácnost.
Jiný notýsek měl titul Úkoly. Sem zapisoval své, a tedy i naše, projekty. Těch nosil v hlavě a v notýsku vždy několik najednou. Zpravidla se jednalo o technicky vyspělé nápady k vylepšení našeho života, k nimž pořizoval mnoho nákresů. Týkaly se domácnosti, chaty a zahrady, a po restituci i celého činžovního domu. Vyznával bez výjimky koncepci „udělej si sám“. Profesionální řemeslníky a jiné odborníky nepotřeboval – zapojil rodinu a celý proces neochvějně řídil. V notýsku průběžně škrtal úspěšně završené práce, nicméně plánovaných v něm přibývalo rychleji.
Jeden sešit vozil s sebou na chatu. Na něm byl název – Z Vyžlovky a Na Vyžlovku. Do něj si celý pracovní týden zapisoval, co je třeba přesunout z trvalé domácnosti do rekreační. O víkendu zaznamenával transporty opačným směrem. Převážela se kvanta tašek, beden, přepravek a zařízení. Jezdilo se zpravidla s přívěsným vozíkem za autem, který Lumír nazýval trefně vlečňák. Pověstný byl vždy před odjezdem jeho krátký pokyn: „Hoši, nosit!“. Synové snášeli zavazadla k autu a za pobavené pozornosti celé ulice se pokoušeli vše směstnat do Škody 120 a přívěsu.
Vzhledem k mnoha plánům Lumír neustále shromažďoval všelijaký materiál a haraburdí, které se mohly hodit. Nebylo tedy přesně určeno, KDY se budou hodit. To s sebou bohužel neslo nemilý efekt, že jeho domácnost, chata, kůlna, sklepy i garáž byly postupně zaplněny vším možným. Děda Lumír ale šel s dobou a četl spoustu odborných časopisů a literatury. Takže když přišel okamžik realizace některého záměru, k němuž už měl po ruce řadu potřebných věcí, zpravidla zakoupil nové, protože ty uložené podle něj mezitím „morálně zastaraly“.
Když děda Lumír zemřel, zůstalo po něm nepříjemné prázdno. Ne proto, že se nám postupně podařilo vyklidit jím zabarikádované prostory. Byl pevným pilířem naší rodiny, který si vždy věděl rady. I když nás jeho velitelství někdy štvalo, dnes si často říkáme: „Co by asi v téhle situaci udělal Lumír?“
