S tátou jsme měli tradici každý rok v létě vyrazit do Alp. Tento způsob aktivní dovolené asi není pro každého, protože po fyzické stránce si příliš neodpočinete. Já bych tyto zážitky ale za žádné válení u moře nevyměnil.
Po pár úspěšných výpravách z předchozích let, jsme zdolali řadu krásných alpských vrcholů, takže jsme dostali zálusk na jeden opravdu parádní kousek- Ortler. Sám Reinhold Messner, který jako první člověk pokořil korunu Himaláje, jej nazval „ledovcovým obrem“ a o jeho západní stěně dokonce napsal knihu.
Když jsme po dlouhé cestě konečně dorazili pod horu, byli jsme unešení. Obr se nad námi tyčil do výšky téměř čtyř tisíc metrů a bylo vidět, že cesta nahoru nebude žádná procházka.
Po dvou dnech intenzivního pochodu, nikam jinam než do kopce, jsme konečně dorazili na poslední chatu, která byla naším výchozím bodem pro útok na vrchol. Dorazili jsme již v poledne, takže jsme měli spoustu času na odpočinek a následný průzkum terénu, což se později ukázalo jako klíčové.
Druhý den jsme ještě před svítáním vyrazili za svitu čelovek do stěny. Po několika hodinách lezení po skále a ledu jsme konečně stanuli na vrcholu. Byl to skvělý pocit, ale věděli jsme, že nás čeká ještě druhý úkol a to byl bezpečný návrat.
Namáhavě jsme sestupovali dolů po ledovci a čas ubíhal. Naší psychice nepomohlo příliš ani to, že jsme museli přihlížet záchranné akci vrtulníku, který přistál na ledovci pod námi, aby vyzvedl horolezce, který zkolaboval vyčerpáním. Následovalo několik posledních skalních stěn, které jsme museli slanit a kde jsme zanechali poslední zbytky sil.
Další nápor na psychiku přinesla obrovská rána, která doprovázela utržení obrovského bloku ledu, který byl velký asi jako deseti patrová budova a zřítil se do míst, kde jsme asi dvě hodiny před tím procházeli. Oblak prachu a rozdrceného ledu se postupně posouval do údolí a ohlušující rámus ustal. My vše sledovali ze skalního hřebene se zatajeným dechem. Nebyl čas ale dlouze rozjímat, protože se začalo stmívat.
Čekal nás ještě krátký sestup po hřebeni k chatě, ale terén byl opravdu nepřehledný a světla ubývalo. Baterie v čelovkách byly vybité a představa bivakování byla opravdu nepříjemná, mimo jiné, protože jsme neměli potřebné vybavení na mrazivou noc a navíc ani jídlo a vodu. Stres nás ale nesměl omezit na pozornosti, jelikož jsme se pohybovali v opravdu nebezpečném a lámavém terénu.
Když už nastala úplná tma, a my byli po dlouhém bloudění na hřebeni pomalu smířeni, že strávíme noc venku a to jenom několik desítek metrů od chaty svitla malá naděje. Vzpomněli jsme si na jednu bronzovou pamětní desku, kterou jsme viděli den před tím, a která byla umístěná na cestě k chatě. Ve svitu měsíce se leskla několik desítek metrů nad námi. Měli jsme vyhráno. Jakmile jsme se díky ní dostali na cestu, tak nám pochod k chatě trval jenom pár minut.
Byli jsme naprosto vyčerpaní ale šťastní. Vychutnávali jsme si večeři a zasloužené pivo na oslavu. Oba jsme následně ulehli do spacáků a se střechou nad hlavou jsme usínali s myšlenkou, jaké jsme měli ten den štěstí.
