Milan má kamarády v Praze. Pokud mu to vinohrad dovolí, rád se zajede do hlavního města podívat. Nikdy s sebou nezapomene vzít svého věrného druha, salašnického pastevce Bruna a pánskou kabelku, ve které má nejenom psí pamlsky, ale zároveň i nějakou tu maličkost pro sebe. „V Praze mají na každém rohu pouze grilované klobásy a pro nás vegetariány nic!“, říká si pokaždé, když se vydává na cestu.
Se slovy „Co tě nezabije, to tě posílí!“ vyrážejí spolu směr Praha. Dnes oba přespí ve vilce u kamaráda. Je umístěná na okraji Prahy a má velkou oplocenou zahradu. „Naprosto ideální místo pro nás dva“, říká si.
Úmorná cesta po D1 je za nimi a Milan s Brunem zaparkovali před domem. Je otevřeno, vcházejí a v tom okamžiku začne Bruno hlasitě štěkat! „I kuš“, ohradí se Milan. Najednou vidí na zemi ležící postavu. Přiběhne k ní. Nedýchá. Je pozdě…
Z ničeho nic začne zvonit telefon. Cililink, cililink. „Že já jezdil do té Prahy! Jenom stres a samé mrtvoly… Co teď? Kdo mi uvěří? Bruno, Fuj!“
„Uvažuj racionálně. Přivaž psa venku a zavolej policii a pak svého kamaráda! Bůh ví, kdo tu leží.“ Cililink, cililink… „Sakra, to má někdo výdrž! Vždyť ten telefon vyzvání už minimálně 2 minuty!“
„Nikdo tady není!“ zařvu s plna hrdla…
Přijela policie. Lékař konstatoval smrt přirozeným způsobem. „Taky mi mohl říct, že tady bude mít dědečka. Určitě netrpěl… v obličeji měl pokojný výraz“, říká si Milan a vyčerpaný se schoulil na pohovku.
