Jsem štíhlá, vysoká blondýnka, a můj bývalý přítel Emanuel má červené auto a opravdu hodně peněz. Na jednom mejdanu se na něj obořil chlápek s obličejem buldoka a tvary medvěda. Buldok na mého Emíka zařval: „Ty špinavé prase! Strč si své špinavé peníze do své špinavé …….!“ Emanuel se velmi rozčílil, zrudnul a bez rozloučení mne odvlekl pryč - zrovna, když jsem mávala svými hedvábnými řasami na někoho, komu říkali Ce Le Brita (asi anglický šlechtic s francouzskými předky).
Emanuel je přehnaně čistotný, jeho peníze jsem důkladně prohlédla a žádnou špínu nenašla.
A právě proto mi slova toho muže vrtala hlavou. Svěřila jsem se Blance, a ona povídala, že viděla v reklamě Párový čistič. A ten prý vyčistí i špínu, kterou nevidíme. Neuvěřitelné. Ihned jsem volala na číslo z telešopinku, kde mi byl čistič přislíben ihned druhý den. Tak zdál se mi za 19.999 Kč poněkud dražší, zejména když jsem si představila, že by to byla skoro půlka na mé nové šaty, ale nakonec jsme ušetřili, neboť jsme k němu dostali úplně zdarma asi 8 náhubků, jak mi vysvětlila ta hodná paní na telefonu.
Nemohla jsem dospat, až ráno dostanu balíček a vyčistím svého Emíkovy peníze (kód do sejfu za obrazem jsem si opsala, když jsem jednou předstírala spánek).
Nedočkavě jsem rozbalila zásilku a studovala návod. Hned v první větě bylo upozornění, že čistič nelze použít na živá zvířata. To jsem nechtěla, to je v pořádku. Dále bylo uvedeno, že přístroj nesmí používat mentálně zaostalí jedinci. Vzpomněla jsem si na své jedničky v inkluzivní (to je něco jako exkluzivní) třídě a usmála se.
Tak jsem otevřela sejf a dále postupovala podle návodu. Peníze jsou tak čisté, že z nich skoro zmizely obrázky. A můj Emanuel tak krásně spinká. Jsem si tentokrát jistá, že svého miláčka pořádně překvapím.
Zrovna, když jsem chtěla pokračovat v čištění peněz, Emanuel se probudil. Viděl otevřený sejf a nádherně vyčištěné peníze. Místo, aby mi poděkoval, křičel na mě jako pomatený:
„Ty jedna nebeská k…, ty imbecilní h… “ no a tak dále.
V okamžiku, kdy se odebral do síně se zbraněmi, jsem pochopila, že něco není v pořádku, a obvyklý udobřovací striptýz nebude tentokrát stačit. Popadla jsem šperkovnici, kožich z polární hyeny a kufr se základními životními šaty a botami, nachystaný pro jistotu, a elegantním během jsem opustila dům.
Naštěstí jsem velmi prozíravá. Ce Le Brita, kterého jsem potkala, když křičel na Emanuela ten ošklivý buldok, mi dal vizitku. Neodolal mým 12 x zvětšeným řasám, které působí při mrkání lehký průvan (bohužel někdy i zánět spojivek).
Použila jsem svůj zlatý i-phone a ťukla mu zprávu: „Vazeny pane, stala se mi strasna vec. Zachranite me? Vase blondynka s rasami az po offinu.“
Odpověď dorazila obratem: „Mila slecno, okamzite pro Vas posilam limuzinu. Udejte svoje souradnice.“ Po chvilce hlubokého zadumání jsem napsala: „90,60,90“.
Poté se i-phone rozdrnčel a rezignovaný hlas Ce Le Britův pravil: „Kde jste, má drahá?“
„V křoví“, pípla jsem.
„Tak z něj vylezte a rozhlédněte se“, nabádal mne hlas.
Načež jsem se usedavě rozplakala, protože mě bylo všecko líto. Trčím tu v křoví, daleko od domova, Emanuel pobíhá venku s pistolí a Le Brit je bůhvíkde i se svojí limuzínou.
„Víte co, zůstaňte, kde jste. Navigace mého řidiče Vás nalezne sama. Hlavně nechejte zapnutý mobil“.
Po chvilce venku zasvištěly gumy.
Vystrčila jsem opatrně z křoví svůj aristokratický nos.
Byla tam. Nádherná, bílá, aspoň pětimetrová, nablýskaná limuzína. Ze dveří vyskočil Ce Le Brita a rozhlížel se. Přestala jsem plakat, zapudrovala si skvrny, přejela rty hedvábným leskem, za ucho vetkla kapku parfému, oprášila svoji polární hyenu a vykročila vstříc novému životu.
V limuzíně mě Ce Le Brita usadil dozadu a zmáčknul knoflík. Vyjela sklenice šampusu s jahodou. Slupla jsem jahodu, zavrtala se do hebkého sametového sedadla a ochutnala šampus. Ce Le Brita nenápadně položil ruku kolem mé polární hyeny. Zaostřila jsem na jeho obličej (jsem totiž poněkud krátkozraká, ale brýle mi nesluší).
Ce Le Brita měl ostré rysy, velký nos, avšak poněkud ustupující vlasový porost (tomu se říká vysoké čelo) a bradu (jak se říká tomuto jevu, nevím). Při troše fantazie připomínal Kevina Kostnera.
„Tak copak se Vám stalo, slečno?“ pravil konejšivě, protože jsem se stále třásla. Ve zpětném zrcátku jsem sledovala Emanuela, jak pročesává mnou opuštěné křoví. Limuzíny si ani nevšiml.
Vyprávěla jsem mu historku z Hrbáče u matky boží (kterou napsal Viktor Hugo). Já byla Esmeralda a Emanuel zlý kněz, který mě natolik chtěl, že se z toho zbláznil.
Ce Le Britova druhá ruka přistála na mém poodhaleném koleni. První ruka mi sundala polární hyenu z ramen. Současně se spustila opona mezi řidičem a námi a skla limuzíny mírně potemněla. Jeho obří nos se přibližoval k mému.
„Ubohé dítě, jak jste trpěla,“ vrkal Le Brita. Mumlal si u toho nepochopitelně mé souřadnice (zřejmě se mu líbila čísla 90,60,90 a jejich případné kombinace).
Na pozadí mi běžel zamlžený obrázek: Emanuel nahlíží do okénka limuzíny, vidí mě a Ce Le Britu, svírá pistoli… Nakonec obrací zbraň proti sobě, protože neunese ten pohled (tuhle část jsem si jen představila jako zajímavý konec).
Preventivně a ve zmatcích jsem omdlela.
Ce Le Brita si hluboce povzdechl. Odstrčil mé bezvládné tělo, vytáhl oponu a zavrčel na řidiče: „Jeďte!“
Emanuel zběsile poskakoval za sklem, ale Le Brita jej neviděl.
Limuzína se dala do pohybu. Emanuel zmizel. Bylo mi podivně smutno, asi proto, že jsem si na něj za ty tři měsíce docela zvykla.
Zatímco se limuzína řítila vstříc mému novému životu, pozorovala jsem Ce Le Britu z profilu (musím popravdě říci, že šlechtický původ byl to nezajímavější, co jsem na něm shledala). Ale vzhled prý není v životě to nejdůležitější. To mi kdysi řekla Blanka a tak divně se u toho šklebila.
Ona je divná, chodí vynést smetí úplně bez Mey Kapu. A nenosí dokonce ani Puš Ap. Ačkoli tentokrát by mohla mít pravdu, přesvědčovala jsem sama sebe, pozorujíce Ce Le Britovo ustupující čelo. Jeho první ruka mi roztržitě rejdila po silonce, zatímco druhá svírala i-phone a úlisný Ce Le Britův hlas pravil:
„Vyhoďte ji z okna ven!“
Zděšeně jsem sebou trhla. Snad mi takhle nechystá domov?! Jsem sice uvnitř drsná (zažila jsem tolik útrap, že mé srdce okoralo stejně jako Pamelino, když ji opustil David kvůli rachitické brunetě). Ale nechtěla bych mít pod oknem své rezidence hromadu mrtvol bývalých Ce Le Britových známostí.
Tak jsem přestala být v mdlobách, abych se lépe zorientovala. Sundala jsem první ruku Ce Le Brity z mého kolena a položila ji na polární hyenu. Pak jsem se k Ce Le Britovi rozespale přitulila a zamávala řasami. Ce Le Brita kýchl a zavrkal:
„Už jen chvilku a budete v bezpečí, mé dítě.“
Jeho obří nos se opět nachýlil k mému aristokratickému a druhá ruka šmátrala po lemu mých punčoch. Napadlo mne, zda budu opravdu v bezpečí, když své bývalé milenky vyhazuje z oken jako špinavé nádobí? Rozhodla jsem se jeho milenkou nestát. Alespoň do té doby, než dojedeme do rezidence a podívám se ze všech oken ven.
Odtáhla jsem se do bezpečné vzdálenosti a slupla další jahodu. Ce Le Brita se na mě zaškaredil.
Okna limuzíny opět zesvětlala a já viděla kolem sebe alej rozkvetlých třešní. Napadlo mě, jak je to romantické a na chvíli jsme zapomněla na nebezpečí, které mi hrozí. Poté jsme vjeli do vrat vesnického statku. Mé zklamání bylo strašné.
Blanka říkala, že oškliví muži vyrovnávají své nedostatky hmotnými statky. Ce Le Brita měl mít dle svého vzhledu alespoň zámek.
No aspoň se mi při troše štěstí nic nestane, když vyletím z okna téhle ošuntělé dvoupatrové barabizny, utěšovala jsem se v duchu. To jsem ovšem ještě netušila, co mne zde čeká.
Le Brita na mě pohlédl buličím okem, které se mi vůbec nelíbilo. Poté prohlásil „Otevři se.“ Poněkud jsem se vyděsila, ale ukázalo se, že mluvil k limuzíně, nikoli ke mně.
Dveře auta se neslyšně otevřely. Seděla jsem dál v tiché naději, že se jedná pouze o zastávku, po které budeme pokračovat dál na Le Britovu jinou nemovitost.
„Tak drahá, jsme na místě. Uvidíte ten nejkrásnější koutek naší země,“ pravil tajuplně.
Chvilku jsem zadoufala, že je to jen krycí manévr, kolem bude anglický trávník, tenisové kurty a vevnitř třeba všecko ze zlata. Čímžto Ce Le Brita v mých očích opět stoupl. S novou nadějí jsem si přepudrovala nos a vylezla ven.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Asi pět metrů ode mě stál velký tur a valil na mě oči. Vedle něj se válel tur malý. V rohu obrovského dvora pobíhalo úplně volně prase. Kroužilo kolem tlustého ptáka s malou hlavou, který byl Le Britovi nápadně podobný. Přímo u nohy se mi popelily asi tři slepice. Zbytek opeřenců obýval volně dvůr, a jak jsem ještě netušila, i samotný barák. Všude bylo bahno, trsy trávy a páchla zde nějaká strašná věc.
Že by zde tlely mrtvoly Ce Le Britových milenek jsem zavrhla, příkaz „Vyhoďte ji z okna ven“ zřejmě patřil některému obyvateli dvorku.
Ce Le Brita se zhluboka nadýchl toho smradu a zvolal: „To je nádhera!“ Poté mi galantně nastavil rámě a začali jsme se brodit směsí bahna, prachu a zvířecího trusu ke dveřím.
Mé statečné srdce stále doufalo, že se stane zázrak (já totiž na Boha věřím, zejména na andělíčka, co ochraňuje blondýny), a uvnitř bude poklad nebo tak něco.
Prošli jsme temnou chodbou, za kterou se otevřela místnost s dřevěným stolem, židlemi a kamny. Na stole ležel pecen chleba, hrouda másla a džbán s něčím. Mezi tím se procházela kvokající slepice. U kamen stál muž, který byl nápadně podobný turům venku. A valil na mě úplně stejně oči.
Ce Le Brita sebou plácnul do židle.
„Drahá slečno 90-60-90, jak Vám mám říkat?“, pravil poté. „Mě můžete oslovovat Mistře. Zatím bych raději zůstal u vykání.“
Načež jsem preventivně omdlela. Ladně jsem upadla na polární hyenu a poslouchala hovor, který začínal hlubokým povzdechem Le Brity a záhadnými slovy:
„Mě z té buchty hrabe. I Klotylda má vyšší I kvé. Na to nemám. Je tvoje. A ne že ji někdy necháš odejít.“
Kdo je Klotylda nevím, ani jakou buchtu měl Le Brita na mysli. I kvé bude asi nějaká výšková míra.
Probrala jsem se z mdlob a vysoukala se na židli.
Ce Le Brita se na mě trošku posmutněle, ale laskavě usmál:
„Představuji Vám nového ochránce,“ a ukázal na tvora s hebkýma očima turů venku. „Jmenuje se Abdul.“ Políbil mi ruku a normálně vypadl.
Tak jsem se stala třetí ženou Abdula Hassima.
