 |
| Ilustrace: Autorka |
Ten sníh by se měl už zase shrabat, říká si v duchu. Bere za studenou kliku u dveří a otevírá je. Hned potom, co vejde, ucítí, jak jí teplem pomalu rozmrzá chladné tělo. To ji potěší. Ví, že je doma. Jak se shýbá, aby se zula, všimne si, že se po podlaze válejí vláčky a autíčka jejího Honzíka. Dává si tedy pozor, aby po některém z nich neuklouzla, a vchází do obývacího pokoje.
I tady se všude po zemi válejí hračky. U kamen si hraje Honzík s kostkami, a když maminku spatří, vstane a utíká jí pozdravit. Maminka začne sbírat hračky a ukládá je do košíku.
Všimne si, že pod stolem je nová skvrna na koberci. Ta bude asi po té včerejší rajské, říká si. Unavená si sedá do svého křesla u kamen a rozhlíží se. Je spokojená s výběrem nových hráškově zelených záclon. Hodí se k té okrové stěně, pochvaluje si.
U kamen se už nahřívají její oblíbené papuče. Kéž by nám už opravili tu židli, co jí Honzík vyviklal nohy. Tahle plastová tu vypadá otřesně. To ale není jediné, co maminku trápí. Na stěně pod oknem jsou zvěčněny první malířské pokusy jejího dítěte.
Tenkrát dostal pořádný výprask, vzpomíná maminka a povzdychne si, to už je dávno. Maminčin pohled se zatoulá zase pod stůl a vzpomene si na tu skvrnu. Vstane tedy z toho báječně pohodlného křesla, kterému nikdy neodolá. Nazuje si vyhřáté papuče a odchází pro kartáč a hadr. Ještě ve dveřích se za sebou ohlédne a pomyslí si: „Kdybych se tenkrát rozhodla jinak.“
