Bylo tomu už více než dvě stě let, co hrad Bouzov nikdo neobýval. Hrad chátral a teď mu o jedné obzvláště větrné noci uletěla skoro celá střecha. Bouzovu hrozilo, že místo hradu zde bude stát jen jeho zřícenina.
S tím se však Hradokuk nemínil smířit. Napadlo ho nasadit si své kouzelné brýle, aby se podíval po okolí. Po chvíli zahlédl starou cihelnu pana Přibyla, schovanou za kopcem směrem na Mohelnici. Na dvoře tam stály pěkně vyrovnané cihlové střešní tašky.
Hradokuk se zamyslel a hned měl plán na záchranu Bouzova. Obrátil se s prosbou o pomoc na svého společníka Hradomora, který měl Bouzov ze všech hradů nejraději. A tak i když se mu zpočátku příčilo krást tašky u pana Přibyla, láska k hradu zvítězila.
Tři noci a tři dny běhal s taškami od dvora cihelny ke hradu tak bleskurychle, že pokryl celou půlku střech krásnými cihlovými taškami od cihláře Přibyla.
Až čtvrtého dne si cihlář všiml, že mu ze dvora cihelny ubývají střešní tašky. Nejdříve ho popadl hrozný vztek, pak vyběhl rychle na kopec, který mu bránil ve výhledu na Bouzov. Jakmile ale uviděl opravenou část střechy, která se ohnivě leskla uprostřed tmavých lesů ve světle zapadajícího slunce, zloba byla tatam. Cihlář Přibyl byl hrdý na to, že právě on mohl svým dílem přispět na obnovu hradu.
Následujícího dne lesem běhala směrem na hrad celá cihlářova rodina. Všichni nosili tašky na Bouzov. Pomáhali tak Hradomorovi, kterému se nesmírně ulevilo, že nemusí mít špatné svědomí. Po týdnu se hrad Bouzov chlubil novou střechou, a aby na tom nebyl pan Přibyl škodný, Hradomil se postaral o to, že v cihelně stála nová pec.
Kdo nevěří, ať tam běží.
