Jak Hradomil a Hradomor soutěžili, po kom se nový hrad bude jmenovat a nakonec vyhráli oba - napsal Yakeen

Možná  jste již slyšeli, anebo teď uslyšíte, proč se hrad Žebrák jmenuje tak, jak se jmenuje. Na rozdíl od mnohých jiných historických vyprávění, je na této víc pravdy, než často bývá. Na začátku byl Zajíc. Ne ten chlupatý s dlouhýma ušima, ale Oldřich Zajíc, bohatý šlechtic, který se rozhodl, že si postaví hrad. V té době v Čechách žili lidé jako nevolníci. Víte co to znamenalo? Museli pracovat každý den a některé dny pracovali ne pro sebe, ale pro vrchnost! No hrůza. A když si takový pán zamanul stavět hrad, kdejakému sedlákovi v okolí poklesla ramena nebo čelist a ve chlévě smutně zaržál koník či zabučel vůl. Nebylo divu. Všichni mohli čekat, že se pán ozve a oni budou muset nosit kameny do vršku, kde, jako na potvoru, si tehdy ti pánové svá sídla stavěli.
Ale i tohle utrpení jednou skončilo. Kameny byly navršeny, jak si pán přál, nový hrad byl vybaven mohutnou bránou v hradbách, vším potřebným uvnitř a cechovní mistři mohli Oldřichovi Zajíci hrdě předat své dílo. 
„A jakým jménem, hrad tento, bude slynout?“ zeptal se pana Zajíce jeden ze stavitelů. Takhle podobně kostrbatě se tenkrát mluvilo a znamenalo to něco jako:  Pod jakým jménem bude tento hrad známý?  A Oldřich nevěděl.
Zamyslel se, ale v tom hlaholu na nádvoří na žádné jméno nemohl přijít.  Schvácení a udýchaní nevolníci jásali, že už nemusí nic tahat nahoru. Panstvo slavilo, že kameny už jsou nahoře. A právě tento hluk přilákal naše dva kamarády Hradomora a  Hradomila. Hradomor je velmi výkonný dříč, a jak někde zaslechne namáhavé oddychování, hned tam běží. No a Hradomila zase láká cinkot skleniček. Ten lákal i pana Zajíce, a tak když nic rychle nevymyslel, odbyl stavitele tím, že hrad pojmenují podle prvního návštěvníka, který přijde. 
To už se na cestě předháněli Hradomor s Hradomilem. No předháněli. Hradomor štíhlý a svižný se protáhl kolem zavalitého Hradomila a nechal ho funět za sebou. Sám se natrénovaným během blížil k hradu a Hradomil mohl jen se závistí pozorova,t jak se jeho přiléhavá tunika pravidelně ale klidně zvedá na jeho štíhlém hrudníku vytrvalostního běžce. Hradomor vítězoslavně doběhl ke hradbám, radostně zabouchal na bránu a dal si ještě vítězné kolečko po hradbách, aby si ho mohli všichni prohlédnout.
A tak se stalo, že když kastelán otevřel bránu, našel za ní Hradomila, a ne vítězného běžce Hradomora.  Samozřejmě, že se hned ptal, jak se jmenuje ten blázen, co bouchal na bránu, a  co se teď producíruje na hradbách. Ale na odpověď si musel počkat.
Hradomil byl celý zrudlý, nemohl popadnout dech a po jeho kulatém obličeji se mu řinul pot. Volná objemná kytlice se mohutně dmula přerývaným dechem, který se snažil popadnout. Není tedy divu, že když na hradbách uviděl Hradomora, jak se si radostně bubnuje do ŽEBER pyšně vypnutého hrudníku, v odpověď naštvaně zasípal: „Žebrák.“ 
A tak se tedy hrad jmenuje podle Hradomora, ale jméno mu dal Hardomil.
Jméno hradu tak dali oba naši kamarádi, a kdo nevěří, ať tam běží.