Když dorazí ke mě, hodí mastnou patkou a pozdraví: "Čau, mami." To když má dobrou náladu. Když nemá, bravurně předstírá, že mě přes patku nevidí a nepozdraví vůbec.
Pokud s vámi nekomunikuje, není vina jeho straně. Zřejmě mu kladete špatné otázky. Protože zeptáte-li se ho na princip budování cloudových infrastruktur nebo rozdíl mezi C++ a Java Script, není k zastavení. Tedy, nejdřív se od srdce zasměje mým stupidním otázkám a pak pokračuje: "To je ale sakra rozdíl, protože Java Script nemůžeš upravovat na discu uživatele..."
A já se usilovně snažím chytit slova, která chápu. To díky němu jsem se naučila pracovat s aktivním doptáváním "aha, takže to je, jako když...?"
Když svého 15-letého syna pošlu do Billy pro pečivo, jeví se to jako neřešitelný problém.
"Já nevím, jaký pečivo myslíš?"
Odpověď "Prostě pečivo" ho paralyzuje minimálně na hodinu, takže někdy večeříme až v 9 večer.
Davidovi to nevadí, jeho čas plyne jinak, než ten náš. Každopádně, jeho plynutí je velmi relativní a proměnlivé. Jako když lenochod najednou skočí šipku do bazénu a plave kraula. Stejně tak je jeho žebříček povinností sestaven jinak, než ten můj.
Tak třeba minulý měsíc se z ničeho nic zeptal: "Ve Varšavě je konference Microsoftu, zaplatíš mi letenku?"
"A co škola?"
"Stejně tam nic neděláme."
"A kde budete bydlet?"
"Někde v hostelu, ve Varšavě jich je."
"Aha. A co budeš jíst?" Ha, teď jsem ho dostala, myslím si, David jídlo zbožňuje.
"Microsoft má vždycky skvělý rauty," bBere mi David vítr z plachet a já vím, že tahle zkušenost mu dá víc, než celý rok na jeho prestižním víceletém gymnáziu.
