Matyáš Tošovský, Fakulta designu a umění v Plzni |
všechno dělal úplně sám. Jednoho dne však pocítil něco, co dřív neznal. Byla to samota.
Kaba si s novým pocitem nevěděl rady, a tak se vydal za nejmoudřejším zvířetem, které za svůj život poznal, sovou Ugpou.
“Sovo, co mám dělat?” zeptal se.
Sova Ugpa se zamyslela a řekla: “Chybí ti láska. Žiješ celý život sám. Nikdy jsi neměl žádného kamaráda. Měl bys najít někoho, kdo ti bude dělat společnost.”
Kabovi šla ze soviných rad hlava kolem.
“Celý život mi přece bylo samotnému tak dobře a teď mám najednou hledat společnost. Vždyť já ani nevím, kdo by mi tu společnost měl dělat,” pomyslel si.
Nakonec dospěl k názoru, že bude nejlepší zkusit žít s co nejvíce různými zvířaty a podle toho se pak rozhodnout, s kým z nich je nejvíc spokojený. Nejdřív potkal zajíce. Za chvíli už od něj ale utíkal pryč: “Zajíci, nechápu, proč si vždycky tak strašně opatrnej. Všechno se má přeci řešit rovnou.”
U řeky uviděl bobra. Sotva chvíli pobyl, už pelášil od bobra pryč. “To je hrozný, blbej bobr, pořád akorát něco plánuje a staví. Jak takhle může žít.”
Šel dál a na mýtině potkal jelena. “Ha, to je jelen, on je velké zvíře stejně jako já, s ním si určitě budu rozumět,” zajásal a zůstal s jelenem. Pozoroval ho pak, jak se na mýtině pase. “Nudáááá,” nevydržel to nakonec a pokračoval dál.
“Ach jo, všichni jsou tak děsně divný,” povzdychl si.
Už se mu nechtělo pokračovat dál. Nechápal, proč je tak těžké najít někoho normálního, s kým by mohl žít. Smutný se sklopenou hlavou šel a šel, aniž by dával pozor, kam že vlastně jde. Až když začalo sněžit, uvědomil si, že se ztratil. Bylo už téměř jaro, přesto sněžilo čím dál tím víc.
“Musím se co nejrychleji schovat,” rozhlédl se okolo sebe.
Štěstí mu přálo. Kousek od něj byl vstup do jeskyně. Vstoupil dovnitř.
“Stůj!” ozval se hlas. “Dál ani krok!”
Kaba se zastavil. Pozoroval, odkud hlas přichází. V tom uviděl ve tmě vlka.
“Tohle je má jeskyně, žádný prašivý medvědy tu nechci!” pokračoval vlk.
“Venku je vánice, nemůžu se vrátit. Nebudu tě obtěžovat, jen mě tu nech odpočinout, než vánice přejde,” odpověděl Kaba.
“Řekl jsem ne! Koukej vypadnout!” trval na svém vlk.
Hádali se, až se strhla rvačka. Oba dva bojovali jako o život. Jeskyně se najednou, jakoby z ničeho nic, otřásla. Když se Kaba s vlkem probrali z šoku, zjistili, že vchod zasypala lavina.
“Vidíš, co si udělal? Jak se teď dostaneme ven?!” křičeli jeden na druhého.
Každý si pak začal prohrabovat cestu ven sám. Hrabali odhodlaně, ale ani jedna z chodeb na konci dne nebyla dost dlouhá, aby prorazila sněhovou vrstvu.
Kaba se zamračil, zapřemýšlel a řekl: “Toho sněhu tam mohly napadnout tuny, kdo ví, jak dlouho ještě bude třeba hrabat. Od zítřka musíme začít spolupracovat, jinak se odtud živí nedostanem.”
Vlk mlčel.
Ráno Kaba počítal s tím, že budou pracovat společně. Vlk šel ale hrabat svojí díru.
Kaba tedy bez zaváhání vběhnul za vlkem a začal mu vyhrabaný sníh vynášet pryč. Vlk se na něj zamračil, ale pak už nic neříkal. Oba tak dlouho mlčky spolupracovali.
Kaba musel ocenit vlkovo pracovní nasazení. Bylo neuvěřitelné, s jakou energií a vytrvalostí rozhazuje vrstvy sněhu. Byl šťastný. Jejich rytmus a rychlost práce ho naplňovala nádherným pocitem.
Náhle si Kaba uvědomil: “Tohle je ten pocit, který jsem hledal. Už to mám! Abych mohl někoho mít rád, musím ho nejdřív poznat!” zakřičel radostně. Vlk zavrčel, aby dal najevo, že si nepřeje nic slyšet. Kabovi to však nevadilo, našel totiž, co hledal, a jestli se odtud dostanou živí, hned poběží zpátky do svého lesa poznat všechna zvířátka.
Medvěd s vlkem pracovali tvrdě. Tak tvrdě, až se jim v naprostém vyčerpání sil konečně podařilo prorazit skrz.
“Svoboda!” zvolal Kaba.
“Díky za všechno vlku, si skvělej kámoš!” křičel.
“Doufám, že už tě nikdy neuvidím, ty bláznivej medvěde," zašklebil se vlk.
“Kámoši?” navrhnul Kaba.
“Jo, kámoši a teď zmiz,” souhlasil pán jeskyně.
“Juchů, měj se, kámo, brzo se zas uvidíme,” rozloučil se medvěd.
Oba pak zamířili do svých domovů. Vlk zpátky do jeskyně a Kaba směrem do svého lesa, kde už se těšil na jelena, bobra i zajíce, až je lépe pozná.
Matyáš Tošovský, Fakulta designu a umění v Plzni |