Had se rozzuřil: „Sakra dávej pozor kam šlapeš! Seš snad slepej?!“
Člověk na to: „Pardón, omlouvám se. Neviděl jsem tě.“
„No, to svět neviděl, von mě prej neviděl!“ opičí se had. „Možná by sis měl, človíčku, sundat ty fešácký sluneční brejle, abys trochu prozřel!“
„No to by mi asi moc nepomohlo,“ odpovídá mírně člověk.
„Ale pomohlo. Možná bys bez nich trochu prokouk a nedráždil hada bosou nohou! Helemese, a na copak máš tu bílou hůl? Chceš mne snad chytit?“posmívá se had.
„Ale ne, vůbec. Tu hůl potřebuju abych do ničeho nevrazil,“ vysvětluje člověk.
„To už si ze mě fakt utahuješ. Poledne, slunce svítí na plný pecky a ty nevidíš na krok! Jak vidno, budu ti asi muset dát malou lekci!“ zvedá se výhružně had.
„Ne, ne, počkej!“ couvá zděšeně člověk. Ale had se bleskurychle vymrštil a zatnul mu své zuby do lýtka. Člověk vykřikl, zbledl a začal se třást. Pak pomalu ztuhnul a sesunul se na zem. Po chvíli se přestal hýbat. „To jsem mu pěkně vytřel zrak!“ zaliboval si had a odplazil se do džungle.
Poučení: Ani slepýš by neměl přehlédnout brejlovce.
