„Víte, nemáme volné kapacity,“ pokračoval. „Pak taky nevím, co by na to řekl požární technik a hasiči. A to už vůbec nemluvím o vhodném krmivu,“ argumentoval při vzpomínce na tristní počty princezen v Evropě.
„To si dovolíte říci mě?!“ rozčílila se čtvrtá hlava. „No slyšely jste to? Proč mu taky něco neřekneš?“ obrátila se na osmou hlavu.
„Já?“ zeptala se druhá hlava.
„Né, ty!“ kývla čtvrtá hlava znovu na osmou.
„Ts, já s tebou nemluvim!“ odsekla jí uraženě osmá a odplivla si na zem trochu ohně.
„Bolí mě hlava, “ stěžovala si desátá, „nemáte prášek?“
Ředitel ještě ustrašeně sledoval dohořívající sliny kousek od své polobotky. „B-bohužel mám už jen posledních 5 balení po 12 kusech. Bude to stačit?“ snažil se vyhovět.
„Mě se chce čůrat!“ dožadovala se jedenáctá hlava. „Kde to tady máte?“
„Pořád řešíte nějaký blbosti,“ vyčítala mu šestá hlava, „ a nikoho nezajímá to podstatný. Už měsíc potřebuju udělat manikúru. Podívejte se na ty drápy!“
Podíval se a ně. Pak na své ruce. Chvěly se. Potom si vzpomněl na svůj domov. Má tam přece takový klid. Manželka má jen jednu hlavu a tchýně taky. Nebude už ten důchod oddalovat. Půjde sepsat výpověď. Hned. Ten nápad mu vlil novou energii do žil. Vstal. „Omluvíte mne na chvilku?“ broukl na saň.
„Ale jistě,“ souhlasila první hlava.
„Já tedy ne!“ rozkřikla se šestá. „Co ty drápy?!“
Ale to už za ním klaply dveře.
