 |
| Miroslav Sígl |
Celá družina dorazila na vrchol kopce. Jak že to včera prohlásil před svými druhy?
„Zde je ta země zaslíbená, našli jsme kraj, kde zůstaneme a sídla zarazíme…“
Pak jsme všichni hlasovali, jaký název dáme zdejšímu kraji a jednomyslně jsme si zvolili název Čechy. Byl pyšný na to, že jeho lid zvolil název kraje dle jeho jména.
Ale ta hlava, stále bolí. Neměl to víno pít v takovém množství. Co bylo pak?
Večer se strhla prudká bouře, blesky s hromy protínaly oblohu a všichni se běželi schovat do svých úkrytů. Doufal, že stáda a zásoby nebyly bouří nijak poškozeny.
Přišel čas na vstávání z lože, musí své družině nařídit další kroky, jak zvelebit tuto zem. Bude to dřina. Vykácet lesy, zorat pole, vybudovat domovy a hrad a ochranný val kolem.
„Tak už vstávej, mé tělo rozlámané!“
Vstal, vyšel ze svého příbytku. Ale kde je jeho družina? Kde jsou lesy? Stojí na vrcholku kopce, na kterém se jeho druhové včera veselili. Nikde nikdo. Lesy zmizely. Do dáli jsou vidět dvě řeky, žlutá pole, prazvláštní kruhové stavby, vysoké, do nebe tyčící se sloupy, ze kterých se kouří, na horizontu mnoho hranatých krabic, snad příbytků obyvatel.
Je to zvláštní sen, ze kterého jsem se nevzbudil? Sním či bdím, kde to jsem? Bože, proč mě takto zkoušíš a trápíš, jaké dary a oběti ode mne ještě požaduješ?
Vydal se z kopce dolů mezi stavení, aby zjistil, co se přihodilo. Na zpevněné cestě ze zvláštního černého zapáchajícího materiálu se blíží neznámý hranatý kočár se čtyřmi koly.
„Ďáble, zmiz!“
Kočár zastavil a z jeho útrob vystoupil nezvykle oděn člověk. Člověk, který vypadal, jako můj bratranec z Lechovi strany. „Buď zdráv, cizinče!“
„Dobrý den, pane, zde nemůžete chodit pěšky. Pojďte, svezu Vás.“
Strach z neznámého ho stále neopustil, ale pokud ve smradlavém a chrochtajícím kočáru může přežít tento cizinec, pak jej bude následovat.
„Co je to za kočár a kde má koně?“
Cizinec si ho prohlédl a s úsměvem začal vysvětlovat neznámými slovy, jako audi, motor dvanáctiválec, automatická dvojspojková převodovka, led světla… Vůbec netuší, o čem to ten cizinec mluví.
„Zavezte mě k vašemu vládci!“ požádal cizince.
Cizinec s milým úsměvem odpověděl, že tam budou „cobydup“.
„Jmenuji se Čech.“
„Já se jmenuji Josef Novák“
Cizinec vytáhl z útrob kočáru malý hranatý přístroj. Pozor, je to zbraň? Nevypadá nebezpečně nebo ostře, nůž ani meč to není. Cizinec hovoří a kočár mu odpovídá. Představuje mě jejich vládci a jsme očekáváni v jejich sídle. Konečně jsme se přiblížili k bílé budově, obehnané vysokým plotem, s velkým nápisem „Psychiatrická léčebna“.
