„Samozřejmě že na sebe budu dávat pozor,“ řekla jsem rodičům a vydala se ve tříčlenné partě do Kyrgyzstánu. Ondra je sice zkušený cestovatel, ale jeho blonďaté kudrnaté vlasy svázané do culíku na první pohled neindikují muže, na kterého by se mohly dvě holky uprostřed hor spolehnout.
A proto fakt, že druhá mužská posila za námi přijela nakonec až v druhé půli pobytu, se pro klid duše rodiče nikdy nedozvěděli.
Osmý den jsme bezmocně zakroutili hlavou nad ztrátu lokace a společně se rozhodli vystoupat na nejvyšší kopec pro znovuzískání orientace. Po dvou hodinách vyčerpávajícího výstupu neuvěřitelným 40 stupňovým svahem jsem na vrcholu zjistila, že nevidím žádný záchytný bod, nýbrž ani naši členku výpravy, po které jako by se slehla zem.
Když se do 15 minut neobjevila za žádnou ze skalek, jimiž byla stráň posetá, začaly se mi všechny ty rady z domu promítat před očima jako blikající alarm. Nedokázala jsem si vysvětlit možné příčiny, a to ani následující 3 hodiny, během kterých jsme onu stráň s Ondrou prošli křížem krážem. Když jsme nedostávali odezvu na naše volání, ba ani pískání na píšťalku, což mnozí cestovatelé považují mnohdy za poslední šanci, naši paniku vystřídala bezmoc. Protože my samotní jsme byly už hodiny bez vody, rozhodli jsme se postarat pro chvíli i o sebe a šli hledat pramen.
Důvody, proč upravila azimut své buzoly a před vrcholem změnila směr své cesty, se i přes následné vysvětlování nikdy nevysvětlilo, každopádně okamžik, kdy se na horizontu zjevila její postava, byl jako z amerického filmu s tím nejšťastnějším happy-endem.
