Živý plot z lískových keřů ukrýval obrovskou zahradu s malou chatkou. Cesta sem pro ně vždy znamenala výlet do starých časů.
Chatka bez elektřiny, kde si večer svítily petrolejkou, suchý záchod na dvoře, hluboká studna s neuvěřitelně studenou vodou, kterou si napřed musely samy napumpovat a před mytím ohřát. Stará palanda s pruhovanými peřinami, provoněnými od sluníčka, kde se každý den poctivě střídaly o spaní nahoře.
Obdivovala babičku, jak jim na těch starých kamnech dokázala vařit. Bez ledničky, potraviny skladované ve sklepě pod poklopy, aby na ně nemohly myši, máslo potopené ve studené vodě. Ale hlavně ta úžasná zahrada, kde od jara do podzimu bylo co mlsat. Zahrada, na jejíž pěšince se obě naučily jezdit na kole. Zahrada tak velká, že se v ní dalo schovat, aby o vás nikdo nevěděl. Zahrada, která se díky společné četbě s babičkou měnila na divokou prérii plnou indiánů nebo na Sluneční zátoku od Bobří řeky, kde se marně snažily získat bobříka mlčení. Jak postupně dospívaly, nadšení zvolna opadávalo, ale kouzlo si to místo stále uchovávalo.
Pamatuje si, jak moc se na rodiče zlobila, když se rozhodli svou část zahrady prodat. Od té doby už sem nikdy nezašla, bála se, že neunese, že už zahrada není její. Teď zvědavě nahlíží přes plot a dobře ví, že smrtí babičky zahrada ztratila duši, kouzlo vyprchalo
