Babička Boženy Němcové se jmenovala Marie Magdalena Čudová, když se v roce 1770 v Dobrušce narodila. Jako malá holčička potkala císaře Josefa II., který ji obdaroval mincí na památku. Umřela ve Vídni v jednasedmdesáti a čtrnáct let poté o ní napsala Božena Němcová román Babička. Už je tomu přes 160 let, kdy babiččiny příběhy z Ratibořic vycházely na pokračování ve čtyřech sešitech od května do srpna 1855.
Co mi však přijde opravdu zajímavé a zábavné a poučné, je skutečnost, že když se nejslavnější česká stařenka přistěhovala v roce 1825 na Staré bělidlo k rodině Proškových a měla „bílé vlasy jako sníh, svraštělé ruce a čtyři zuby“, bylo jí pětapadesát let.
Dodnes si pamatuji popis babiččina šatstva na dně truhly. Všecky ty mezulánky, fěrtochy, kabátky ještě po prababičce, šněrovačky i šátky... a na vrchu dva škrobené bílé čepce. Paní Prošková chtěla, aby se babička oblékala pohodlněji, ale ona dceři vždy odpovídala: „Pámbu by mne starou ženu trestat musel, kdybych se chtěla chytat světa. Pro mě takové novoty nejsou, starý můj rozum by se do toho nehodil.“
I proto stojí takhle kniha za připomenutí. Aby si člověk uvědomil, jak je prima žít v době, kdy pětapadesátnice bývají ještě „pěkné baby“, které za jejich touhu po novotách Pámbu netrestá. A to je docela fajn, ne?
