O lodičkách a o plesu - napsala Monika M

Anna Bergmannová,
Fakulta designu a umění v Plzni

V dřevěném botníku leželo několik párů bot. Všechny odpočívaly, až na dvě červené lodičky. Ty nervózně podupávaly svými vysokými podpatky a potichu si něco špitaly. „Nemůžete být chvíli v klidu?“ bručely staré domácí papuče.
„Omlouváme se, ale my jsme dnes strašně nervózní, večer jdeme poprvé na ples,“ vysvětlovala pravá lodička.
"To bude nádhera, už se moc těším,“ rozplývala se levá.
„Hlavně abych netlačila“.
„A já abych se zase nevyzouvala,“ staraly se.
„To zvládnete,“ uklidňovaly je s pochopením papuče.
„Určitě tam bude úžasná hudba!“
„A plno světel a krásné šaty,“ štěbetaly už zase jedna přes druhou.
Ostatní boty chápaly jejich nadšení a v duchu si spolu s lodičkami představovaly atmosféru plesu. Konečně nadešel okamžik odchodu.
Obě lodičky se soustředěně obuly na nohy a vykročily ven. Před vchodem ležela hliníková mřížka, kterou někdo zapomněl zakrýt rohožkou. Lodičky do ní zapadly svými úzkými podpatky, a jak se v panice snažily z mřížky vyprostit, oba podpatky zlomily. A bylo po plesu. Poučení: Když se na něco moc těšíme, tak to většinou moc dobře nedopadne.