 |
| Katka Kozáková, Fakulta designu a umění v Plzni |
Vlevo je velká obluda s brčálově zelenou barvou, jejíž motor téměř není slyšet. Značka John Deer se žlutým jelenem ve znaku. V podstatě takový mercedes na poli. Za sebou si majestátně táhne širokánský dvojitý pluh s dvanácti radlicemi. Traktorista sedí v téměř hermeticky uzavřené kabině. Kdyby měl kravatu a bílou košili, mohl by se cítit jak v divadle na opeře.
Vpravo od cesty slyším krákající zvuk, tak známý z dětství. Vyluzuje ho traktůrek zdálky připomínající větší hračku na pískovišti, kam chodím s vnuky. Traktůrek je červený, velmi pečlivě udržovaný český Zetor 25 z roku 1946.
Skáče po brázdách a je rád, že utáhne aspoň dvě radlice. Traktorista s kšiltovkou na hlavě má co dělat, aby nevyjel z brázdy. Drží se volantu pevně se zaťatými zuby, protože nechce vypadnout z kozlíku pod kola. Zaposlouchám se do rozdílných zvuků obou strojů a najednou slyším, co si vyprávějí…
„Jak se ti jede, strejdo?“ ptá se zelený obr červeného mrňouse.
„Jó, jde to. Ale dře to,“ chrochtá čtyřválec v červeném. Pak povzdechne:
„Pán mě dusí, mačká jak citron… Těším se na polední voraz. Jojo, už to není jako za mlada… A co ty, machře?“
„Pohoda, jezdím takhle už celej tejden,“ usměje se sebevědomě zelený.
„Jde to skvěle, akorát ty otáčky na konci souvratí jsou drama. Mlaďas to ještě moc neumí, a tak tam občas kličkujeme jak zajíci… To víš 600 koní a turbodmychadlo dělá divy,“ bafne výfukem zelený. Pak škodolibě zamrká svými šesti světlomety na kapotě a odjíždí se slovy:
„Že tě to, dědku, ještě baví se tu takhle motat. Už máš bejt v muzeu.“
„To jsem zvědav, jak ty budeš vypadat za 50 let, frajírku,“ zabrumlá si pod kapotu červený skrývajíc dojetí. Vždyť se svými 26 koni takhle jezdí ke spokojenosti všech už půl století. Jak se oba traktory navzájem vzdalují, probouzím se ze snění. Už jsem na kopci. Nasedám na svou plečku a jen tak do větru prohodím: „Jó, dědku, pokrok nezastavíš.“ Poučení: Když dva dělají totéž, není to vždy totéž.
