„A do hladomorny s ním!“ zavelel král.
Nebohý rádce byl tedy uvězněn v hladomorně, ale jelikož to byl zdatný sportovec, vyšplhal se po stěnách hladomorny až ke dveřím a utekl. Už skoro vybíhal z hlavní brány, když si vzpomněl na svou milovanou princeznu. Nedalo mu to a proplížil se zdobenými chodbami až k její komnatě.
Pomalu otevřel dveře, a když ho princezna spatřila, tak se ho lekla, že upustila svíčku, kterou si svítila. Rádce si ničeho nevšímal. Hleděl jen vyděšeně na krále, který stál uprostřed komnaty.
„Ty?“ vykřikl král a už se proti rádci výhružně napřahoval. U dveří už od svíčky hořel koberec a požár se nemilosrdně šířil. Princezna na oba muže křičela, aby utíkali. Ti dva už ale vytasili své meče a bili se hlava ne hlava. Princezna je prosila, aby přestali, ale musela jít varovat služebnictvo, aby také mohlo utéct, takže vyběhla na chodbu a křičela: „Hoří! Hoří!“
Král, ani rádce, si v zápalu boje nebezpečí vůbec nevšimli a princezna už se k nim naneštěstí nestihla vrátit včas. A tak se ti dva zrodili. Dvě strašidla, která byla kvůli své vzájemné nenávisti prokleta tak, že spolu musela být na světě už napořád. Nebo možná, dokud se neusmíří.
