Pod pojmem vloupání nebo vykradení bytu, si možná každý vybaví scény z hororových filmů, kdy hrdina přijde domů a s otevřenou pusou zírá kolem sebe, zhroutí se a nejistě zavolá něco ve smyslu: „Haló, je tu někdo?!“
Odpovědi se mu samozřejmě nedostane. Když jsem vždycky takovou zápletku viděla já, klepala jsem si na čelo a v hlavě si promítala vlastní nový scénář, protože takhle „blbě“ by se přece ve skutečnosti nikdo zachovat nemohl.
Ten den, kdy se to stalo, jsem jela zrovna z volejbalového zápasu, který se poměrně vydařil, a tak se mi hlavou míhaly jen podařené smeče a lasagne, které na mě čekaly doma v mikrovlnce. Celý zbytek rodiny odjel už ráno na návštěvu k babičce, a já se relativně těšila, až budu sama doma, dám si teplou sprchu, nohy nahoru a také ty výtečné lasagne v posteli u filmu.
Tohle byl můj plán.
Tedy až do chvíle, než jsem vystoupila z výtahu a otočila klíčem v zámku. Pohled, co se mi naskytl, bych nikdy nikomu nepřála, protože to byl šok, asi jako kdyby proti mně vyskočil maskovaný muž s pistolí. Vypoulila jsem oči, váhavě udělala krok přes práh bytu a ano, opravdu, opravdu jsem tu větu po chvíli řekla: „Je tu někdo???“
Myslím, že kdyby tam někdo opravdu byl, tak by asi jen těžko rozpoznával, jestli onen kňouravý a rozklepaný hlas patří třináctileté holce nebo kočce, které někdo přišlápl ocas. Jelikož se nic neozývalo, ještě chvíli jsem čekala a nevěřícně zírala na poházené bundy, rozsypané klíče nebo převrhnutý květináč. Po pár minutách mi všechno tak nějak došlo, dostavil se pud sebezáchovy a úzkost, takže jsem zabouchla dveře od bytu a běžela pryč, cestou jsem samozřejmě už vytáčela rodiče na telefonu.
Nevím, co mi tahle zkušenost dala nebo vzala, ale dnes už na to vzpomínám s úšklebkem na tváři a potupným pocitem studu vždy, když tuhle nakonec humornou historku někomu sděluji.
Víte proč?
Protože nešlo o vloupání, nýbrž o hloupost mého bratra. Těsně před tím, než ráno odjeli k babičce, tak v autě zjistil, že nemá telefon a navíc má nastavené tiché zvonění. Rodiče byli nervní, že zase zdržuje, takže mu nezbývalo nic jiného, než rychle vyběhnout schody a jít hledat. To, že obrátil předsíň vzhůru nohama, si patrně neuvědomil. Své „dílo“ si asi ani moc neprohlédl.
Docela mě mrzí, že jsem všechno do jejich příjezdu stihla uklidit, protože se mi doteď snaží naznačit, že jsem udělala z komára velblouda. Já ale moc dobře vím, že to tak přece nebylo! I když to, že všechno není vždy tak, jak to na první pohled vypadá, je vlastně taky pravda.
