„Mami já tam nechci. Já se bojím.“ Udělám krok vpřed ke dveřím do nového světa a zase vzad . „I když já se vlastně těším...“ a taky to je pravda. „Tak tam běž a já tady na tebe počkám. Dobře?“
Máma vždycky ví, jak mě uklidnit. Nakloním se k ní a ona mě políbí na čelo a usměje se. Kolemjdoucí starší studenti protáčí oči na to, jak jsem dětinská. Já se za to nestydím, já mám svojí mámu ráda, je to ta nejlepší.
Udělám krok vpřed a další. Stojím ve dveřích do mojí nové třídy. Vidím starou tabuli na křídy, která je ale řádně smazaná. Stoly a židličky v zelené barvě, stejně jako stěny. A hromadu lidí.
Nejdříve si mě nikdo nevšímá. A já se bojím, ale přestávka se krátí a mně ubíhá čas. Jak je poznám? Kdo to všichni jsou? Náhle spatřím Helenku, ta se nedá splést. Její asijští předci jí dali černé vlasy a krásné hnědé užší oči, kulatý obličej a široký úsměv.
Zrovna se teda láduje bagetou, ale co. Jdu k jejímu stolu a říkám: „Ahoj Helčo, to jsem já.“
A je to otázka vteřin, kdy se nic neděje, potom na mě valí oči a nakonec se málem dusí svačinou.
„Lidi, lidi, to je ona!“ už v tu chvíli jsem měla tušení, že Helča bude príma. A hlavně hlasitá. Postrkovala mě kolem třídy a všem mě představovala počínaje Matym a Vojtou, přes dvě Markéty a Františka, který se mi představil jako Valdemar, vtipálek už od začátku.
Když zazvonilo, rozloučila jsem se, s kým jsem mohla, a spokojeně jsem vyšla ze třídy se slovy: „Tak se uvidíme v pondělí!“
Byl teprve pátek a já se šla jenom na přestávku podívat na svou novou třídu.
Maminka na mne čekala za dveřmi na chodbě, jak slíbila. Z mého nadšeného brebentění musela vědět, že všechno bude dobré. Jely jsme zpátky domů a já jí celou cestu plakala štěstím a nedočkavostí na příští týden.
