„Já leju zbytky svařáku. Zahřeje u srdce, na rozdíl od rodiny,“ povzdechnu si Aničce do telefonu.
Tradičně si s kamarádkou voláme hned po Vánocích, abychom porovnaly své rodinné katastrofy. Popíjíme u toho to, co máme rády, anebo – jako v mém případě – to, co je zrovna po ruce. Letos tomu není jinak. Voňavý, ačkoliv velmi přeslazený svařák od babičky mě zahřívá rychle, a tak se pustím do vyprávění.
Naše rodina se odjakživa na Vánoce scházela v hojném počtu. Ne, že by po tom kdokoliv prahnul, ale aniž bychom si to vůbec uvědomovali, byli jsme k sobě připoutáni neviditelným lanem, které nikdo nebyl schopen na svátky přeříznout.
Když bývalo 27. prosince konečně po všem, proklínali jsme se v duchu, že jsme si nevzali ostřejší nože.
Ani letos se nedala očekávat zásadní změna.
Naopak, hned po příjezdu do malého domečku na pokraji zdánlivě idylického předměstí se dalo vytušit, že se ani tentokrát bez absurdních situací neobejdeme.
„Na, radši se napij Francouze, než tam vejdeš,“ vítala mě u dveří moje neurotická teta Zuzana, která si každoročně stěžuje, že by se dětem měla konečně říct pravda o Ježíškovi, aby prý na Štědrý večer tolik nevyšilovali. Sama děti nemá. Napiju se z její skleničky francouzského červeného a jdu dál, vedena hlukem z obýváku.
Chci vejít a s rodinou se pozdravit, když v tom okamžiku zahlédnu, jak na mě něco malého letí. V poslední vteřině se stihnu skrčit, jinak by mě neznámý létajíci objekt zcela bezpochybně zasáhl. Jakmile objekt dopadl, všimnu si, že se jedná o prachobyčejnou housku, vystřelenou na pohovce sedícím vztekajícim se dedečkem. „Do prdele, chtěl jsem ho sejmout,“ volá děda na celé kolo, na mysli měl očividně svého pubertálního vnuka Tomáše, tedy mého bratrance, který si vesele hraje s jeho holí na rytíře Jediho z Hvězdných válek a situaci jen komentuje slovy „Hoďse do klidu, dědo.“ Nechápavě se otočím na tetu Zuzanu, ale ta houskový atentát impulsivního dědečka jen suše komentuje: „To je v pohodě. Dřiv to místo housek byly pantofle, to byly větší rány.“ Pokrčí ramena a spolkne poslední doušek svého Francouze ve své skleničce.
Později k večeru, když se celá rodina sejde u štědrovečerní večeře, začíná naše obvyklá hra, které říkám Vánoční Prostřeno. To proto, že děti nemají rádi ryby, táta musí mít kapra, protože jinak to nejsou Vánoce, strejda Tonda ale ulovil pstruhy, děda chce pořádný flák masa a ne něco „v čem semusí hrabat“, máma je vegetarián a teta Zuzana zase nejí večer sacharidy. A tak babička, která ráda válí jídlo ve strouhance, celý den zmateně pobíhala v kuchyni a snažila se udělat jídlo pro všechny. Je to ale předem prohraná bitva, říkám jí to pořád. Ostatně tetě Zuzaně je to nakonec jedno, co se podává, hlavně když má u sebe svého červeného Francouze. Jenže aby to nebylo moc nápadné a také, aby měla víno jen pro sebe, schová lahev pod stolem. Mělo jí však předem být jasné, že netrpělivé děti nezůstanou sedět v klidu a někdo do toho kopne. A taky že se stalo! „To je burgundské ze Saint-Aubin! Dokážeš si vůbec představit, kolik to stálo?!“ zakřičí Zuzana na svou čtyřletou neteř Martičku, která se okamžitě rozbrečí. Babička se snaží zachránit situaci a zvolá: „Překvapení! Přišel Ježíšek! Pojďte se všichni podívat, co přinesl!“
Děti okamžitě upustí své řízky a utíkají z jídelny do obýváku jako o život. Pod stromečkem vidí horu lesknoucích se balíků a jeden po druhém skákají šipku do té hromady dárků. Dospělí se ještě ani neusadili a už lítají vzduchem roztrhané papíry, stužky a cedulky. Během chvilky místnost připomíná Drážďany ve čtyřicátém pátem. Mezi vřískající děti vběhne teta Zuzana, která mezitím našla náhradu za rozlitého Francouze, a vytáhne dva balíky. Jeden dá dědovi se slovy: „To je svetr, jen párkrát nošený Tondou, ale v podstatě jako nový, od Huga Bosse! To je kvalita, chápeš?“
Podle výrazu soudě nechápe. Však on pochopí, říká si asi v duchu Zuzana a začne bezbranného dědu soukat do značkového svetru. Já mezitím odpočítávám minuty, než ho děda ušpiní a dostane od své dcery přednášku o tom, jak si neváží věcí. Druhý dárek je pro babičku, luxusní kufr od Luise Vuittona. „Kufr jo, no pěkný,“ usuzuje udiveně babička, která už ve svých 80ti letech přece jen příliš necestuje. Další z kolekce Zuzaniných recyklovaných dárků, jako každý rok. Mezitímco se teta sama chválí výběrem dárků, někdo opět rozlil její červené víno a máma hasí ubrus, který chytnul od balícího papíru hozeného na svíčku. Děti se hádají, čí je který dárek, dospělí se hádají, kdo rozlil víno a kdo způsobil ten smrad. Vánoční chaos je zase v plném proudu.
„Kde je Timík?“ ohlíží se babička po nejmladším členu rodiny. Nikdo tříletého Timíka nikde nevidí, ani neslyší, což je dost nezvyklé. Zpravidla je slyšet vždy a všude. Po chvilce se po místnosti začne šířit lehká panika, všichni malého hledají po hromadami papírů a ve všech koutech, ale nikde nic. Pátrání se tedy rozšíří po celém domě, včetně zahrady. Všichni pobíhají a volají po Timíkovi. Jen teta Zuzana sedí vedle stromečku, nalévá si další víno a libuje si nad výběrem svých dárků. „Ty se o něj nebojíš?“ ptám se udiveně tety. „On se vždycky nakonec najde,“ pokrčí rameny Zuzana.
Pravdivost jejího tvrzení se dostaví doslova ihned, když zahlédnu, jak se sám od sebe pomalu otevírá kufr od Vuittona a vyskočí z něj Timík a zvolá vesele „Tady jsem! Nenašli jste mě!“ Celá rodina mu padne kolem krku a je ráda, že se prcek našel. Všechny problémy a hádky jsou najednou zapomenuty a všichni se spokojeně usadí v obýváku a vybalují dále dárky. Tedy všichni kromě Zuzany, ta je klasicky naštvaná, že jí Timík málem zničil drahý kufr.
„1:0 pro tebe, nemáš to tam teda lehký,“ konstatuje moje kamarádka Anička do telefonu. Má pravdu, ale nakonec jsem za ně ráda, i za neurotickou Zuzanu i za housky házejícího dědu. To naše rodinné pouto je zvláštní druh neviditelného vlákna, které se snažíme občas přetrhnout, ale přesto pevně drží.
