A bylo jaro. Ona potkala parádně voháknutýho chlapíka kolem třicítky. Nejdřív ji pozval na kávu. Pak na drink. Pak s ní protancoval večer, a pak? Skončila u něj doma. Odvezl si ji z klubu ve voňavým autě, vypil během večera jen pár skleniček, moc nemluvil, ale o to víc poslouchal. Líbila se mu stejná muzika, taky horoval pro lyžování, taky mluvil anglicky, a taky, jako ona, se učil španělsky, a taky miloval sushi. Splňoval její sny na sto procent, ne, na sto padesát, na tisíc. Byl vtipnej, chytrej, laskavej, a když se svlíknul: Muy bien. Mohl se jmenovat jinak než Adrian?
Tančila to nedělní dopoledne domů, byla spokojená a šťastná.
Stejně šťastný a spokojený ji připadal i soused, kterého potkala ve vchodu. Na jeho pomačkaném oblečení bylo patrné, že noc pro něj také ještě neskončila. Měl podobně rozzářené oči, a také se rozhlížel kolem sebe, spokojeně a s jistou dávkou něhy. Spiklenecky na něj mrkla. On se na ni usmál a oba nastoupili do výtahu.
„To je parádní víkend, viď,“ mluvil rychle, snad až naléhavě: „Je to jak z nějakýho filmu. Vždycky když jsem tě viděl, tak jsem si říkal, co by se muselo stát, abych měl odvahu tě oslovit. Co bys asi řekla, jak by ses u toho tvářila. No a dneska je to snadný. To bude tím, že je ten parádní víkend. Víkend, kdy je všechno možný.“
I on měl novou známost. C10 H15 N pravda, není romantické jméno. Metamfetamin nebo desoxyefedrin je lepší, ale taky nic moc. Rozhodně však odmítal, své nové lásce, říkat perník nebo dokonce piko. Co nové lásce. První lásce, jediné lásce. Ještě nikdy se necítil takhle dobře. Nikdy a s nikým. Ani nevěděl, že je možný, že by se lidi, že by se on, mohl cítit takhle parádně. Najednou mu nic nescházelo. Najednou byl celej a dokonalej. Všechno bylo celý a dokonalý.
Protancoval večer. Byl zábavnej a odvážnej. Bavil se s holkama, na který by si před tím jen zíral. A ony se bavili s ním! Všechno bylo jasné a intenzivní, a teď se dokonce těšil domů. Do bytu, kde se poslední rok trápil. A legrační na tom bylo, že celou cestu městskou si představoval, jak si doma uklidí, jak vyluxuje, a jak si uspořádá psací stůl. Těšil se na to! Měl chuť to udělat! To všechno bylo schováno v těch dvou tenkých dlouhých hromádkách, co nasál do nosních dírek. Ve dvou lajničkách Peří. Takhle to zní dobře. A pak, že na světě není štěstí.
Teď se na něj dívala sousedka ve výtahu, a její oči byly krásné. S velkými zřítelnicemi. I ty jeho byly takové, a u obou za to mohla chemická reakce. Je milej, běželo jí hlavou, když říkala: „Jé, to jsi mohl zkusit i ve všední den.“
„Ne nemohl. Vídal jsem tě v tom kancelářským vohozu. Už chyběla jen kravata. Přišlas mi vždycky zpruzená, nebo tak něco. Jako že jdeš někam, kam se ti moc nechce.“
Se zarážející lehkostí byl otevřený a osobní. „Bál jsem se tě. Úplně, jsi vysílala: vůbec nikdo se ke mně nepřibližujte!“
„No jo, asi máš pravdu,“ i ona si dovolila být důvěrná: „vlastně, na rovinu, mě to tam fakt štve. Všechno žiju jako naprogramovaná. Chytrá holčička, tak na ekonomku. A teď sedím v kanclu u počítače, před uzávěrkou do noci. Prej že: studuj, budeš se mít dobře. To jo, až za třicet let doplatím hypotéku na tenhle byt. To mi bude skoro šedesát.“ Náhle se usmála a i oči se jí znovu rozzářily. „Vlastně ne. Třeba to ještě bude mít šťastnej konec. Třeba mě zachrání nějakej krásnej princ.“ Pak se v myšlenkách vrátila k tomu hovornému sousedovi: „A co děláš ty?“ „Já se pořád hledám. To by ti alespoň řekl můj fotr. Gympl, šla mi matika, tak matfyz. Tam jsem zjistil, že mi zas tak moc nešla. Druhej pokus, zas nic. Pak strojárna, to mně nebavilo už vůbec, a teď se plácám na soukromý vysoký škole podnikání. Fotr už se na to nemoh‘ dívat, jeho žena taky ne, a tak mi koupil tenhle byt, aby se mě zbavil.“ Řekl a dodal s mírným úšklebkem. „Takže alespoň žádnej úvěr, a dokud studuju, tak dostávám od něj prachy na život.“ „Teda to zní jako parádní leháro, ne?“ vyhrkla tak nějak bez rozmyslu. „No právě zní. A o to je to možná celý těžší.“ Odpověděl trochu záhadně. Výtah zastavil v šestém patře. „Tak se měj Princezno, jsem doma, a dneska se sem prvně i těším.“ Vystoupil z kabinky a dodal: „Jsem Petr.“ „Jarka.“ Stačila křiknout do zavírajících se dveří a zdviž se pohnula. Tak ten den, první den z mnohých jejich druhých, dorazili oba domů. Oba si dali sprchu a oba si hověli v pohodlí svých myšlenek. Oba snili o tom jak jiný, šťavnatý a naplněný bude jejich život. Jarka ležela v posteli a po očku koukala na mobil, jestli Adrian nepíše. Petr uklízel, luxoval, vyběhl s košem, naložil pračku, a teď seděl u pečlivě uklizeného psacího stolu a srovnával si poznámky z přednášek. Hlavou jim oběma, v nepřetržitém proudu, vířily nápady na to jak, a co si teď v životě zařídí jinak. Pak přišlo léto. Petr s pomocí své nové lásky dokončil zkouškové a měl před sebou prázdniny. Táta předtím, na jedné z přepadových návštěv, našel uklizený byt, a také jeho známý z Petrovy školy hlásil zlepšení. Zvýšil mu tedy kapesné. Už se to docela hodilo. To víte, každá známost něco stojí. Fotrovo: „Proč to takhle nešlo už předtím?“ Petra pobavilo. Už se těšil na prázdniny, fesťáky, tancování a dlouhé noci, kdy si bude moct konečně pořádně zapařit. Jarce Adriana záviděla, snad každá kolegyně. Ty co to přiznávaly možná míň, než ty co říkaly, že na ně je moc floutek, podezřele dokonalej, a tak. Jarka je stejně moc nevnímala. Byla, žila jen pro něj. Chodila cvičit, aby se líbila Adrianovi, jedla jen zeleninové saláty z téhož důvodu a pro něj si vybírala oblečení. Pro něj vyměnila pohodlnou bavlnu za dráždivé krajky a pro něj kupovala drahý šminky. Měla jen jeho. Adrian kromě ní měl ještě: létání, regaty a hlavně business. Tohle vše ale jenom s klukama. Jak rád říkal. Když nic z toho neměl, a ani se nemusel před něčím z toho důkladně, a tedy sám, vyspat, byl její. Někdy to byla jenom rychlovka v autě, když ji vyzvedl v práci, jindy i zůstal přes noc a někdy ona u něj. A tak žila v mírné pohotovosti. Někdy marně dny, a pak to byl i týden. S Petrem se potkali na konci léta. Viděla ho, jak vybíhá ze vchodu a zrovna moc, moc potřebovala s někým mluvit. Dovolená s Adrianem. All inclusive, last minute, Tenerife. Mohl to být ráj a pár dní i byl, než se Adrian, poslední večer, seznámil s tou courou. Taková lovka. Jarka si byla zaplavat v bazénu, a najednou viděla, jak té holce z vedlejšího lehátka Adrian maže záda. Jasně, hned to rychle skončil, když přišla, a svojí mizernou španělštinou jí představoval tmavovlasou, opálenou holku. Mluvili pak banality o počasí a hotelu, než z ní vypadlo, kde pracuje. Adrian tu firmu znal, i pár jejích kolegů. Pak, že business dělají jen kluci. Najednou si měli toho tolik co povídat, a Jarka si přišla out. Šla znovu plavat, a ani ji nepřekvapilo, že Mária s nimi šla na večeři. To, že s ní párkrát tancoval, potom co objednal čtvrtou lahev vína, to už ano. Když ale v noci zmizel z pokoje, byla v šoku. Plakala, řvala do polštáře, lítala po tom podělaným hotelovým komplexu, ale nenašla ho. Chvíli se o něj bála, a pak ho nenáviděla a zoufale chtěla zároveň. Přišel ráno. Byl vážný a chladný když říkal: „Hele sorry, ale nic jsem ti nesliboval. Prostě se mi to vymklo. Hlavně prosím tě nedělej scény.“ Proplakala cestu na jižní letiště. Potom čekání na letišti i pět hodin v letadle. To už ji měl Adrian plný zuby. A dal jí to na letišti najevo. „Hele bylo by dobrý, si na chvilku jeden od druhýho odpočinout. Nechat si projít hlavou, co a jak. Chápu, že jsi na mě naštvaná, a myslím, že si taková hodná holka jako ty, grázla jako jsem já, ani nezaslouží.“ Chytil držátko kufru zamumlal ještě: „Sorry, byla to moje chyba.“ A byl pryč. Ona byla v hajzlu. Nechal ji tam stát, ubrečenou, s rozmazanýma očima, červeným opuchlým obličejem a usmrkaným nosem. Přistála do zatažený Prahy, do mizernýho života bez toho šmejda, a zítra půjde do pitomý práce, kde se jí ty krávy z kanclu budou ptát, jak se měla s panem Úžasným. Teď zůstala stát před domem a zoufale čekala, až ji Petr osloví. Musel jí oslovit. V tomhle stavu by ji přece nenechal bez povšimnutí. To, jak je v hajzlu by viděl i slepej. A to Petr přece není. Byl milej a laskavej. Přicházel blíž a ona si uvědomila, jak zhubnul. Podivně kolem sebe máchal rukama a hnal se jejím směrem. Ani on se ve svém vztahu už zdaleka neměl jak dřív. Zásoby neurotransmiterů nebyly nekonečné. Párty ano. Mozek na přítomnost jeho nové známosti už reagoval se zpožděním a neochotně. Petr objevil dojezdy, teda ty dlouhé hodiny, kdy se měl hůř než střízlivej, ale rozhodně nemohl usnout. Pak benzodiazepíny s alkoholem. Za odměnu se mu stíny měnily v postavy, a v hlavě měl spoustu podezíravých myšlenek. Anebo to bylo za trest? Když uviděl ubrečenou Jarku. Bylo mu to jasné. To brečela nad tím, jaký je on sfetlej chudák. Co si to ta husa o sobě myslí? To, že nespal pár nocí a pár dní nejedl, ještě neznamená, že je k pláči. Zastavil se u ní. Alespoň nohama. Tělo se mu ještě kývalo do stran. „No co, prostě jsem nevyspalej, unavenej. Co má bejt. Co se staráš? Já se dám do pořádku. Mám to pod kontrolou, rozumíš!“ A odběhl. Bylo vidět, že má jasný cíl. A tak na konci léta se minuli dvě nešťastný lidský bytosti. Obě trpěly. Tak co, byla to láska?
