Měli jsme těstoviny s mákem. Dala jsem si místo cukru med a nedala jsem si máslo. (Vím, že to úplně běžné není.) Naopak bratr si to celé zalil máslem. Ona se na mě jen tak podívala a řekla: „Vy jste se oba zbláznili, nemůžete být normální, oba se chováte jako blázni. Můžeš toho už nechat, proč to děláš, proč si ze všeho tak ubíráš? Ty mě chceš zničit!“
Vůbec nechápe, jak moc se musím překonávat, abych s nimi vůbec byla schopná sedět u stolu a jíst relativně to, co oni. Je to pro mě pokrok, i když si to moc často nepřipouštím.
Nechci tu být, pořád se na mě dívá pohledem udřené matky na svou neschopnou ratolest, pozoruje mě a říká mi, ať už se srovnám a smířím se sebou. Zároveň ze mě dělá nejlepšího člověka na světě, bez kterého by „prý“ nepřežila.
Chci se odsud dostat a být normální. Tím, co mi řekla, mě zase hrozně zostudila a shodila. Takže jsem prostě šla a snědla jsem celou bonboniéru. A zase se cítím poníženě, strašně a tlustě. Kdybych nebyla tady a dělala něco jiného, tohle by se nestalo. Chutnalo mi možná první sousto. Potom už mi z toho bylo zle. Teď ji za to v duchu nenávidím. Neměla jsem se nikdy narodit, anebo jsem měla umřít a můj bratr měl být zdravý. Je ke mně hrozně nespravedlivá, ať si sama řeší své problémy a nenaváží se do mě. Rodina, už to slovo zní hnusně. Chtěla bych novou rodinu. Kdybych se dostala mezi úplně cizí lidi, připadala bych si líp, protože by vůbec netušili nic ohledně mě a jídla, takže by mě brali normálně a neměli by zbytečné zaujaté řeči.
Další věc je, že mi ON neodepsal. Takže to beru tak, že ho moje zpráva otravuje v takové míře, že mu nestojím ani za to, aby mi napsal, ať ho nechám na pokoji. Zní to hrozně jednoduše, když za mnou někdo přijde, opovržlivě se na mě podívá a řekne mi, že je to hrozně jednoduché vstát, jít něco dělat, nějak se chovat, něčeho dosáhnout, že na mém místě by to udělal hned. Ale já netuším, co mám dělat. Jediné, co bych teď chtěla, je to, aby mi vypumpovali žaludek, amputovali špeky a abych ho mohla obejmout – to poslední by ve finále stačilo. Aby mi řekl, že chce být se mnou, a že si ze své rodiny nemusím nic dělat, že když budu chtít, tak už je nikdy nemusím potkat, že až udělám maturitu, půjdu na dobrou vysokou, budeme spolu, budeme chodit do divadla, na večeři, na procházky, nebo se jen tak válet doma a užívat si vzájemnou přítomnost. Že vypadám normálně, možná hezky, a že nechce, abych ještě někdy brečela, a udělá všechno pro to, abych byla šťastná.
Zní to hrozně hloupě, tohle by chtěl každý. Mně by vlastně úplně stačilo se mu podívat do očí a vyčíst z toho pohledu, co si myslí. Kdyby mě nepříjemně odmítnul, byla by to velká facka, ale ne tak velká, jako každé slovo od mé matky. Jsem si jistá, že bych se s tím smířila, uzavřela se do sebe a zkoušela hledat dál.
Dopsala jsem tohle a uvědomuju si, že už mi ta čokoláda slehla, že se necítím extra přecpaně – fyzicky, psychicky ano. Můj mozek mi ukazuje, jak mi narostl tuk na bocích, v obličeji, jak se mi zvětšily stehna, celulitida, a jak mi narostl podbradek. Nebo jak mi zežloutly zuby a oční bělmo od té hnědé hořko-sladké hmoty. Jak mi to rozežírá a dráždí tělo zevnitř. Najednou jsem docela „naspeedovaná“, mám chuť běžet. Takže ano, zvednu se a půjdu něco dělat. A i když jsem to udělala v jednu odpoledne, jíst budu pravděpodobně až zítra, protože hlad mě netrápí, výčitky a podrážděný žaludek ale ano.
