„Světlo! Nakonec tedy vstoupím mezi blažené a znovu spatřím svou milovanou Nofret.“„Ha! Ty jsi ale pěknej… ještě zabalenej!“
„Kdo jsi? Na tebe nečekám. A jakým to mluvíš podivným jazykem? Jeho melodie zní jako píseň opilého harfeníka a tvým slovům nerozumím.“
„A podívejme se! Tady ti z obinadel kouká zlatý amulet. Za ten mi Ahmed určitě dá slušnej balík!“
„Stůj! Nedotýkej se mne! Ty přece nejsi kněz. Dokonce ani písař nejsi. Nikdy jsi nepřekročil práh Domu života.“
„A ještě tady toho brouka si vytáhnu. Hezky lež, mumijáku. Proč mi sakra tak bliká ta pochodeň? Ty mi přece nic neuděláš, viď? Tobě je všechno fuk. A já, já prostě potřebuju prachy.“
„Mé tělo balzamovali ti nejlepší kněží v Mennoferu. Přečetli pro mne všechny rituály a já jsem prošel sto čtyřiceti branami podsvětí. Jsem ospravedlněný, vítězný, patří mi věčný život a moc a síla veškerého vědění Černé země. Znám tajemství zasvěcených, znám jména démonů, kteří střeží duše zemřelých. Tvá ruka se mne nedotkne, nemáš nade mnou žádnou moc!“
„Doprdele! V tom blikání nevidím ani odlesky zlata. A ty, ty jsi přece mrtvý. Ta ruka ti takhle ležela od začátku. Ne, nehýbeš nohama. Přece… přece se nemůžeš zvedat!“
