No a minulý podzim jeho brášku vzali nějací přeaktivní lidé do útulku pro zvířata, protože se jim zdál moc malý na to, aby dle nich přežil zimu, a už ho nikdy neviděli.
A tak to bylo pořád: "Snědl jsi všechny ty červivé třešně? Jsou plné proteinů. Zahrabal ses do toho listí pořádně? Rozhlížíš se na silnici vždycky na obě strany? Nelez do tý vysoký trávy, budeš samý klíště! Jdi už spát, za chvíli bude světlo!"
Nejhorší to bylo teď na podzim, kdy už na vyhrabávání nějakých žížal byla země tvrdá a museli se živit hlavně nahnilými jablky, padajícími ze staré jabloně. Otec ježek vždycky snědl ty zkvašené, natáhl se, usnul a nic neřešil. Zato maminka mu hnusná jablka nutila den co den.
A tak snil o tom, že si ho k sobě vezmou nějací lidé, kteří ho budou mít doma, krmit ho kočičím žrádlem, šišlat na něho a uklízet po něm hovínka.
A tak jednou ráno tajně nešel spát a vyhlížel, zda by v sadu nepotkal nějakého člověka, který by ho vzal někam, kde by jeho život měl lepší perspektivu než upadat do zapomnění zkvašenými jablky. A měl štěstí. Mezi stromy se procházel člověk s brejličkami na nose, očividně se kochající barevným podzimem. U toho by se nemusel mít špatně. A tak mu pomalu nemotorně dupal v ústrety.
Brýlatý človíček z něho byl okamžitě nadšený: "No to je náhoda, takovýdleho jako seš ty zrovna potřebuju! No pocem ty bodlináči mrňavej, no póď!"
A tak se pichlavá funící kulička ocitla v autě, které je oba unášelo pryč od starého sadu. Věděl, že se mu bude stýskat po mamince a trochu i tatínkovi, že budou oba smutní, protože nebudou vědět co se s ním stalo. Ale byl to jeho život a on si sám chtěl rozhodnout, kde a jak ho prožije. A kdyby nějakou náhodou rozuměl člověčí řeči, dozvěděl by se to hned.
"Haló Andělko, slyšíš mě? Tady Houžvička. Představ si, jaké jsem měl dnes štěstí, konečně jsem sehnal exemplář ježka do našeho přírodopisného kabinetu, za toho, co mu už hnily nohy. Tentokrát ho nechám vypreparovat a vycpat u starýho Vrány, ten to udělá pořádně."
Poučení: Važ si dobrého bydla
