Pokud se mi toto nepovede, mohu jen dál snít o novém životě, který na mě čeká za zamčenými dveřmi. Ale na každé zavřené dveře přeci existuje klíč, ne?
Nepříjemný zvuk budíku mne vytrhl ze sladkého spánku. Zkusila jsem otevřít oči, ale světlo bylo až moc prudké, a tak nevědouc kde co leží, jsem se pokoušela nahmatat telefon. Konečně….zase to krásné ticho. Tak moment, vstávej ty lenochu. Dnes si nepřispíš-koukej vylézt z té postele. Moje vnitřní já bojovalo samo se sebou. Vyhrála zvědavost a nedočkavost z toho, co mne mělo dnes potkat. Jistě byla to velká věc a já byla nervózní, přeci jenom...jedná se o mojí budoucnost. S přetočením na druhý bok jsem se svalila na zem a spadla jak pytel brambor, zabalen v dece. Postupně jsem uvolňovala jednotlivé části těla. Když se mi povedlo vyprostit z hřejivých spárů peřiny, zkusila jsem znovu otevřít oči. Světlo bylo o trochu přívětivější. Pomalu jsem vstala a odešla do koupelny. Dnes bude bezva den. Doufám...nervozita stoupala a to že mé vlasy vypadaly jak roští tomu taky moc nepomáhalo. Umyla jsem se, vyčistila zuby, zkrotila divoké kadeře a nalíčila se. Poté jsem se vrátila do pokoje a oblékla se do věcí předem nachystaných na židli. Černá košile, azurové sako, černé džíny a decentní botky na podpatku. Sakra. Na levé botě upadla přezka…
Stála jsem před vchodem do ředitelny. Nohy se mi třásly od kotníků po kyčle a já těžko popadala dech. Nervozita přišla v plné parádě. Čím déle jsem čekala, tím více se mi v hlavě objevovaly všechny možné scénáře. Praly se mezi sebou a střídaly se tak rychle, že jsem ani nepostřehla možné děsivé konce. Klid. Dýchej. Nádech...výdech...snažila jsem se uklidnit a vyhnat z hlavy ony pochmurné myšlenky. Dveře se otevřely...jestli někdy jela moje nervozita na plné obrátky, bylo to právě teď.
