Není to jen o tom, co se nám zdá, ale i o tom, co chceme, aby se nám zdálo. Síla vůle a především strachu je totiž hodně mocná.
Než usnu, přemýšlím o věcech, co mě děsí, a jak předejít tomu, aby se nestaly. Zopakuju si je tolikrát, že se mi vryjí do podvědomí a nakonec se mi o nich zdá.
Když jsem byla mladší, začínalo to nevinně, třeba obavami ze zkoušení z chemie, tedy přesněji řečeno z paní učitelky. Zní to neuvěřitelně, ale další den jsem šla do školy a ona mě opravdu vyzkoušela, (ponesu si z toho trauma do konce života). Takových příhod mám spoustu, ale teď už bych se chtěla vrátit do přítomnosti a to konkrétně do včerejší noci. Poslední dobou se snažím hodně překonávat, a to ve všem – v jídle, kupování oblečení, trávení času s lidmi nebo v celkovém udržování alespoň trochu pozitivního přístupu k životu.
Včera jsem usínala asi se třemi myšlenkami. První byla, že budu psát test z matiky, druhá, že si budu muset vybrat šaty na maturitní ples a třetí, že jedu na univerzitu, kde budou všichni chytří a já si budu muset hodně dávat pozor na jazyk, abych nekvákla nějaký nesmysl. Za celou noc jsem se celkem dvakrát probudila, což ale u mě není nic neobvyklého, většinou je to i častěji. Obsahem mých snů byly opravdu tragické předpovědi zítřejšího dne s tím, že převažoval strach z výběru šatů a ze společného jídla s ostatními.
Ráno po probuzení jsem se podívala na telefon a přišla mi SMS od kamarádů, že nám vlak jede už v 8:05, a tak tu písemku nemáme šanci stihnout. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem z toho neměla ani trochu radost, i když provinilost samozřejmě převažovala. Lehce nevyspalá jsem se dostavila na nádraží, dojeli jsme na místo a usedli do auly.
Program na univerzitě byl fajn, probíhalo to hladce, a i když nerada, tak jsem na sebe docela hrdá za pár formulací a znalostí, které jsem ze sebe dostala. S hrůzou ale zjišťuju, jak hrozně „hloupá“ jsem a kolik zásadních informací ještě nevím, (třeba to, že první manželka Václava Havla Olga, se za svobodna jmenovala Šplíchalová, a že se vzali v roce 1963).
V Hradci ten den bylo pěkné slunné počasí, a tak jsme se rozhodli, že si půjdeme někam sednout a potom zajdeme do salónu s šaty a do nového OC u nádraží. Jelikož byl čas oběda, ostatní si dávali jídlo, já jsem zase byla nerozhodná. Vytřeštěně jsem zírala na nabídku a roztěkaně se klepala, co si mám dát. Nakonec jsem skončila s mátovým čajem, abych neodešla „s prázdnou“ a koukala jsem na Káju, která si dala wrap s majonézou a zeleninou, velké cappuccino a sušenku, kterou si namazala medem, který jsem já dostala k čaji. A taky Kláru, která se přímo třásla na svůj máslový croissant s nutelou.
V salónu se na mě holky nahrnuly a ukazovaly mi šaty, které si mám zkusit. Já jsem na ně jen s hrůzou hleděla a nevěděla, co mám dělat. Zkusila jsem si první šaty a ejhle, ony mi celkem byly, tedy až na to, že mi končily nad kotníky, protože 177 cm není standardní ženská výška. Na to už jsem si ale dávno zvykla.
Cítila jsem ze všech stran kritické pohledy, které do mě zarývaly a posmívaly se mi, měla jsem chuť začít křičet, ať už na mě nezírají. Obzvlášť v přítomnosti Kláry se cítím jako největší odpad, naštěstí to zachránila prodavačka, kterou bych nazvala jako velmi milou, kdyby mě „neosahávala“ při zapínání šatů. Tak super, to mi stačí, už se na sebe dívat nechci, jdeme pryč.
Nakonec jsem si zkusila ještě pár dalších, ale v těch jsem se necítila už vůbec. Když jsem se konečně rozhoupala, tak mi slečna prodavačka řekla, že se přehlédla a že už jsou zadané, ale že je mají v ještě o něco světlejším odstínu v Brně, tak je nechá poslat a potom mi je upraví, že jsou taky krásné. Takže tati, ve středu mě vezeš do Hradce, abych si definitivně vybrala šaty, díky! Náš holčičí maraton pokračoval v nově otevřeném obchoďáku. Byla jsem celkem znechucená z obchodu se šaty, takže jsem se na chvíli odpojila a šla do orsay, kde se mi nálada nezlepšila. Holky šly do H&M, kde strávily dohromady asi hodinu, jelikož Klára vybírala vánoční dárky (hadry) pro svého přítele.
Ani nevím jak, ale nějak moc jsem se tam „rozkoukala“ a odcházela s nákupem skoro za 1500,-. Mé rozpoložení bylo dokonce tak dobré, že jsem koupila i oblečení jako vánoční dárek pro svého bratra. Sama sebe nechápu, měla bych na něj mít vztek. Mám ho. Ale asi nesnesu pomyšlení, kdyby někdo řekl, že jsem výběr dárků odflákla.
Jakékoliv rozptýlení či vybočení ze své školní rutiny považuji za skvělé a ve všech cizích městech, obzvlášť v Praze, se cítím volně, svobodně, nezávisle a šťastně. Takže tento výlet hodnotím veskrze jako úspěšný.
