Konečně jsi tady, no tak pojď dál! Nene, nic neříkej, jen si tady hezky hačni. Tvejch monologů má každej plný zuby, tak taky jednou sklapni a jen mě chvíli hezky poslouchej! Nastal čas povědět ti konečně spoustu věcí, tak jak opravdu jsou, bez všech příkras, zaobalování a obrzliček.
Tak za prvé: Nesnáším jak všude chodíš pozdě a necháváš na sebe lidi čekat. Nerespektuješ čas druhých. Vadí mi, jak podlejzáš lidem, který jsou nad tebou a naopak se povyšuješ nad ostatní. Lidi soudíš podle toho v čem jezděj, kde bydlej a jakej maj mobil a možná ještě tak kam jedou na dovolenou, na tom kdo jakej doopravdy je, ti vůbec nesejde. A tvoje životní hodnoty se pohybujou taky jen přesně v tomhle okruhu.
Když o někom mluvíš, tak ho buď pomlouváš nebo očerňuješ, závidíš všechno a každýmu nebo se naopak pošklebuješ, jakej je chudák, co všechno nemá. Neumíš se radovat z maličkostí, všechno měříš jen penězma a okázalostí. Když se nemáš čím chlubit, trpíš. Záleží ti jen na sobě, to je jen „já já já“ a někde daleko v nekonečnu možná teprve někdo další.
Dalo by se v tomhle výčtu pokračovat ještě delší dobu, ale cítím, že je to jen ztráta času. Jsi povrchní sobeckej nízkej člověk a já lituju každý chvíle s tebou strávený. Takže – pa.“
