Stál jsem nad ní a kochal se její téměř
nadpozemskou krásou.
Ať jsem pohlédl na kteroukoliv část jejího těla, u každého šlo vyřknout pouze jedno a to samé hodnocení: DOKONALÉ.
Její hluboké mandlové oči s dlouhými, jen lehce makeupem zvýrazněnými řasami, lemované jemným obočím. Její smyslné plné rty. Její dlouhé lesklé vlasy, které zblízka příjemně voněly. Kulatá, pevná, hezky tvarovaná ňadra.
Hladce vyholený klín pouze s tenkou čárkou kratičkých chloupků v podbřišku. Štíhlá postava s jemnou křivkou boků. Rovnoměrně opálená bronzová pleť bez jediného bílého místečka a snad jediného kazu.
Dlouhé minuty jsem nad ní stál a nemohl od ní odtrhnout zrak. Nepokrytě jsem záviděl všem mužům, kteří se přede mnou směli této takřa éterické bytosti dotýkat.
Ze snění mne vytrhl až hlas doktora Stráského, který náhle vstoupil do místnosti: „Haló, pane kolego, přestaňte už obdivovat tu krasavici a pusťte se do díla. Musíme sebou hodit, žena už mne čeká s večeří a víte, že Státní zastupitelství potřebuje do zítřka znát výsledky pitvy.“
