Nikdy nebudu tak dobrá. Co když se sem nedostanu? Na gympl se nevrátím, ale co když nic jiného nezbyde? Nervózně jsme mačkala červené desky se svými pracemi a čekala, až se dveře otevřou.
,,Neboj to zvládneš. Držím ti palce,“ ozval se hlas za mnou. Otočila jsem se. Stála tam holčina v mém věku, s úsměvem od ucha i uchu.
,,Díky,“ odvětila jsem a tréma na chvilku ustala... No chvilku... asi deset vteřin.
Bylo to tady. Bílé dveře s dřevěným rámováním se otevřeli a já věděla, že není úniku. Teď nebo nikdy. Další rok šikany, nebo nový start.
Bojovala jsem doslova o vše.
Z dveří vyšel upravený, sympatický stařík a pozval mne dál. Kostrbatě jsem vstala. Snad se nebude vyptávat na věci z oboru. Ještě před dvěma měsíci jsem chtěla být hudební producentkou a teď stojím tady. Zapojila jsem flesh disk do počítače a představila se.
,,Proč zrovna naše škola?“
Sama jsem nevěděla. ,,Myslím že.. .protože...“
Ředitel se na mne podíval skrze brýle. Klid, je to jako scénář.
,,Baví mě natáčet a editovat videa. Zkoušela jsem tvořit stop-motion movie a umím pracovat ve photoshopu,“ vychrlila jsem se strachem v hlase.
,,Nu tak ukažte.“
Rozevřela jsem desky a podala mu kresby. Prohlížel si je a já jen tiše přitakávala.
,,Víte, který český, dejme tomu, animátor, je nejvýznamnější? Dělal pohádky...“
Trnka! mihlo se mi hlavou...ale co když to nebude dobře? Radši jsem mlčela.
,,No slečno... byl to Trnka...no...“
Sakra! Ruce se mi potili a pan ředitel prohlížel poslední kresbu
,,Tak co tam máme dál? Film... máte?“ kývla jsem a pustila mu dokument, který jsem vytvořila.
Když skončil, „stařík“ se zhoupl na židli a začal listovat v papírech ,
,Tak Andulko...“
Je to tady... mám to... řekl mi Andulko. Teď je to jistý. Najednou opadla všechna tréma a zmizely všechny obavy z neúspěchu. ,
,Působíte dost sebejistě a děláte na mne dobrý dojem...dnes je pátek...“ pokračoval a cosi psal do lejster ,,3. prosince... Tak mi to tady podepište, v sekretariátu si vezměte rozvrh a v pondělí začnete nastupte.“
