Je 3. prosince dopoledne, ležím v posteli, mám puštěné Sám doma 2 a pomalu začínám odpočítávat minuty, kdy odsud všichni vypadnou, a já zůstanu sama. Sama doma. Je samota v pořádku? Dá se to brát ze dvou úhlů pohledu. Buď se můžete považovat za asociálního ubožáka bez přátel, nebo za člověka, co má rád klid, pořádek a pocit, že si může sám všechno (nejen) ve své hlavě utřídit. Já se vlastně částečně považuju za oboje.
Za chvíli jsou Vánoce, to je čas, který je všeobecně považovaný za klidný, rodinný, láskyplný a přátelský...
Asi by to tak mělo být, říká se, že by na sebe měli být všichni hodní, vycházet si vstříc, obdarovávat se, popovídat si, a sejít se u rodinného „krbu“. Můj dotaz zní – nemělo by to tak být průběžně celý rok a ne jen na Vánoce? Ano, lidi, co jsou v období zimních svátků „na měkko“, docela obdivuju, jelikož já jsem v tomto ohledu absolutně necitelná, jako dítě jsem Vánoce zbožňovala, teď jsem z nich spíš znechucená. Z našeho obýváku se kouzlo dávno vytratilo, rodiče (ne)úspěšně předstírají šťastnou, spokojenou, dokonalou rodinku s nádherně nazdobeným a vysmýčeným bytem, upečeným cukrovím a sezením u čaje a koled BEZ STRESU. Ne, tak to opravdu není. Paradox je, že já se do vánoční nálady dostávám hodně obtížně. Když už se mi to podaří, tak to není cíleně, ale zcela spontánně, což je vlastně dobře. Rozhodně to není doma, ani u babičky či u tety, ale třeba v obchoďáku plném třpytek a světýlek, ve škole, v divadle, v kině nebo v kavárně s kamarádkou nad zázvorovým čajem, medovou sušenkou a výhledem na lehce „pocukrovanou“ ulici.
Teď trochu odbočím.Jsem člověk, co si v hlavě do detailu plánuje každý svůj krok, činnost nebo pohyb, probudím se a v hlavě mi běží, co všechno musím udělat, zařídit, uklidit, co jsem se měla naučit, kde v kolik musím být, kolik lidí nesmím zklamat a na posledním místě je to, co bych chtěla dělat já, protože i když vlastně asi nic moc nedělám, tak mi na to nezbývá čas a hlavně energie.
Taky se vám někdy stává, že se na něco soustředíte tak urputně, že si to začnete v duchu opakovat nebo dokonce zpívat? Když mám svůj klid, daří se mi to zlomit. Nikdo mě neúkoluje, neponižuje ani nekritizuje, nikdo mě do ničeho nenutí ani mi nic nevyčítá nebo mě citově nevydírá. To je to, co ze mě vysálo duši. Připadám si jako tělo bez duše. Slýchám ze všech stran, jaká jsem bývala veselá a optimistická. Ptám se, kde to je, kam to zmizelo, kdy přesně se to stalo a co se stalo, kde je moje štěstí, vrátí se někdy?
Mám už dost vyčítavých pohledů, jedovatých řečí, přehnaných požadavků a očekávání. Neumím je neuposlechnout, a když už něco dělám, tak v tom chci být nejlepší. V případě, že se mi to nedaří, jsem ze sebe zklamaná a znechucená, říkám si, že musím víc, když tohle nestačí. Nemůžu přece dopustit, aby všichni věděli a viděli, že jsem zcela obyčejná. Nenávidím lítost. Zvolnit životní tempo je jedna věc, ale změnit životní styl a postoje je věc druhá, těžká a myslím, že dost složitá. Z velké části to totiž záleží na okolí a na tom, jak vám vyjde vstříc.
Musí to jít postupně a hlavně z vaší vlastní iniciativy, kvůli vám samotným, ne kvůli okolí. Pokud jste se sebou aspoň trochu spokojení a jste na sebe hrdí, tak vám gratuluji!
Cítím, že se mi chce spát. Normální člověk, co má volný víkend, by si rozestlal postel a prostě šel spát. Já ne, protože na mě rodiče z kuchyně volají, jestli bych udělala česnekovou pomazánku, kterou oni povezou k babičce, vyskládala myčku, sesbírala prádlo a naleštila okno. Neřeknu ne.
Jednou jsem jejich volání odolala, abych mohla dopsat myšlenku, ale to druhé už jsem přejít nemohla. Jdu na to, tak nashle, někdy příště.
