Přesto, anebo právě proto, jsem si k ní sedl při obědě na louce. Zapomněl jsem si sváču a vsadil na to, že tlouštík jako ona, bude mít zásoby. Měla. Dokonce se rozdělila. Jídlo bylo fakt výborný, tak jsem jí ho pochválil. Mávla rukou a řekla jen: „Ráda vařím… asi proto jsem tak tlustá.“
Povídali jsme si celý zbytek cesty. Jmenovala se Bláža. Byla vtipná, hodně četla a měla přehled, že jsem koukal jako vejr. Ušli jsme minimálně pětadvacet kiláků a ona se mnou celou dobu držela krok. Zase jsem byl paf.
Večer diskotéka. Bláža přišla. Hodně jsme pili, bavili se a tančili. Šlo jí to moc hezky. Nevydržel jsem to a znovu ji pochválil. Řekla jen: „Není to ono... Jsem přece tlustá.“
Druhý den jsme pokračovali v cestě. Vyprávěla mi o své práci v knihovně, v útulku, v domově dětí a já se ten den zamiloval. Neuměl jsem to logicky vysvětlit sobě, ani jí. Byla prostě JINÁ. Cítil jsem se v její společnosti tak dobře, jako nikdy před tím.
U oběda jsem si k ní sedl, i když jsem jídlo měl. Nabídl jsem jí svůj vlašák s rohlíkem. Řekla, že tohle jíst nemůže: „Jsem přece tlustá...“
Odvedl jsem řeč jinam a zeptal se jí, proč má pořád ten drdol a nerozpustí si vlasy. Zahlédl jsem ráno z jídelny, jak si je češe před chatkou. Měla je do pasu. Vypadaly jako závoj.
Usmála se a řekla, že je nosí vždycky svázané: „Jsem přece tlustá. Takhle je to praktičtější. Bylo by mi horko - tlustí lidé se dost potí i tak.“
Prosil jsem ji, ať udělá výjimku. Nakonec jsem ji ukecal. Sundala gumičku a zatřásla hlavou. Pohladil jsem tu řeku na jejích zádech a pokusil se ji políbit. V poslední chvíli ucukla. Zašeptal jsem, že nechci spěchat, ale moc stojím o to, ji znovu vidět.
Odvětila jen: „Ale to nejde. Děláš si ze mne legraci? Jsem přece tlustá.“
xxxx
Klára je žákyní a dnes už i spolupracovnicí Dany Emingerové. Každý týden píše novou povídku na svůj blog www.olivie-uzasna.cz. Osobně ji můžete potkat na Kurzu tvůrčího psaní Olívie Úžasné 4. - 5. března 2017 na Karlínském náměstí v Praze.
