Ticho přerušila tmavá dáma: „Zvláštní čas, tenhle vánoční podvečer. Všichni ti lidé sedí doma a jeden večer v roce se snaží být k sobě laskaví. Jakoby ten jeden jediný den mohl nějak napravit a vynahradit to, jak se k sobě chovají po zbytek roku.“
„Nebuď na ně tak přísná, sestřičko,“ oponovala jí ta druhá, mladší. „Já myslím, že ten jejich Štědrý večer se všemi zvyky, obyčeji a rozdáváním dárků je moc hezký.“
„Říkáš dárků,“ reagovala opět zachmuřená sestra, „ale jen bohatí si mohou dopřávat.“
„Tak co kdybychom dnes udělaly radost těm, ke kterým osud nebyl tolik laskavý? Pojď, zkusíme každá někoho potěšit, sestřičko. Prosím.“
Po kratičkém zaváhání černá sestra souhlasila. „Každá z nás může na jednom místě udělat, co umí,“ rozhodla. „Schválně, které z nás se povede děti potěšit víc.“
Obě se na sebe usmály, obě úplně stejně a přitom každá úplně jinak.
Po pár minutách kočí zastavil před starým velkým domem. Byl zašlý a celý potemnělý, jen v přízemí se svítilo z několika oken, kterými bylo vidět do velké místnosti. Tam u dvou dlouhých stolů seděla spousta dětí různého věku. Všechny společně večeřely za dohledu tří řádových sester. V rohu pod velkou ozdobenou jedlí leželo pár balíčků, převázaných motouzky.
Starší dáma chvíli sledovala večerní scenérii a pak zvedla ruku v černé rukavičce. Za chvíli už děti prudce vstávaly od stolů... Řádové sestry se křižovaly a marně se snažily zastavit příval ženoucí se k zázraku, který se objevil pod stromem. Tam to vypadalo jako v pohádkovém hračkářství.
„Velmi dobře, sestřičko,“ usmívala se krásná bílá dáma. „Tak teď já.“
Obě opět nasedly do kočáru a ten se zase rozjel do bílé noci. Po chvíli ho znovu zastavilo zaťukání zevnitř.
Kočár zastavil na viaduktu před nízkým měšťanským domem. Skrz jeho okénko byla vidět podobná scenérie jako předtím. V místnosti byli dva malí chlapci, děvčátko a jejich maminka. Stály seřazeni před vánočním stromkem a zpívali koledy. I pod ním čekalo několik prostých dárků, ale výrazy obyvatel tohoto domku byly místo dychtivého očekávání jakoby zastřeny smutkem. Víly vystoupily z kočáru a ručka v bílé rukavičce se pozdvihla.
Najednou do uličky zpoza rohu vklopýtal voják, od hlavy až po paty celý zamazaný blátem a udiveně se rozhlížel okolo sebe. Po chvilce vešel do domu, který sestry sledovaly. Proměna nálady v něm po jeho příchodu byla přímo zázračná. Všichni se k němu vrhli, pověsili se mu bláto-nebláto okolo krku a samou radostí ho mohli umačkat.
„Tak co,“ zeptala se usměvavá víla, „kdo vyhrál?“
Tmavá dáma k sobě tiskla rty a mlčela. Uběhla krátká chvíle, během které obě mlčky pozorovaly účinek posledního kouzla. A pak najednou ticho přerušil hlas třetího pasažéra kočáru, který až dosud pouze sledoval počínání sester.
„Promiňte, paní, nemohl jsem nevidět, co jste tady a předtím v sirotčinci udělaly. Mohl bych i já dnes zkusit učinit někoho šťastnějším?“ zeptal se vozka. Rozhodnout ale mohla jen jedna, ta starší.
„Jsou přece ty Vánoce,“ žadonila bílá víla, snažící se něco vyčíst z nehybné tváře sestry.
„Dobrá,“ rozhodla černá víla. „Ale naposledy.“
„Není to daleko,“ ujišťoval je vozka.
Tentokrát kočár zastavil před malou chaloupkou na kraji města. Přes její temná okénka nebylo skoro vidět. Po chvíli však přece jen v mihotavém světle svíčky spatřili chlapce. Seděl na zemi opřený o stěnu a netečně sledoval zeď před sebou.
Kočí se naklonil ke své bílé pasažérce a tiše jí něco pošeptal. Víla se usmála a zvedla ručku.
Chlapec se najednou prudce vztyčil a nevěřícně se díval na své ruce. Potom začal běhat po místnosti, radostně bral do rukou všechny věci, které v ní byly, a nadšeně si je prohlížel. Nakonec začal skákat samou radostí.
„Jak jsi to dokázal?“ ptala se zvědavě temná dáma. „Co jsi mu dal, že je tak šťastný?“
„Znám toho chlapce již léta,“ odpověděl kočí. „Byl od narození slepý. Nebylo těžké přijít na to, co by mu udělalo největší radost.“
Chvíli ještě postávali před domkem a užívali si radost dítěte uvnitř. Přestalo sněžit a nebe se rozzářilo tisíci hvězd.
„Je chladno,“ rozťal po chvíli bílé ticho vozka. „Pojedeme?“
Ticho přerušila tmavá dáma: „Zvláštní čas, tenhle vánoční podvečer. Všichni lidé sedí doma a jeden večer v roce se snaží být k sobě laskaví. Jakoby ten jeden jediný den mohl nějak napravit a vynahradit to, jak se k sobě chovají po zbytek roku.“
„Nebuď na ně přísná, sestřičko,“ oponovala jí ta druhá, mladší. „Já myslím, že Štědrý večer je moc hezký se všemi obyčeji a rozdáváním dárků. „Co kdybychom zase jednou potěšily ty, ke kterým osud nebyl tolik příznivý? Schválně, co může udělat dětem největší radost...?“
Obě víly se na sebe usmály, obě úplně stejně a přitom každá úplně jinak.
Po pár minutách kočí zastavil před kdysi možná honosným domem. Pod oloupanou omítkou vykukovaly místy cihly, střecha už byla prohnutá, skla oken zašlá. Jen v přízemí se svítilo z několika oken, za kterými u dvou dlouhých stolů seděla spousta dětí různého věku.
Zavezl víly k chaloupce na kraji města. V mihotavém světle svíčky spatřili přes temná okénka chlapce. Seděl na zemi opřený o stěnu a nehýbal se. Kočí se naklonil ke své bílé pasažérce a něco pošeptal. Víla zvedla ručku.
„Velmi dobře, sestřičko,“ usmívala se krásná bílá dáma. „Tak teď já.“
Obě opět nasedly do kočáru a ten se zase rozjel do bílé noci. Po chvíli ho znovu zastavilo zaťukání zevnitř.
Kočár zastavil na viaduktu před nízkým měšťanským domem. Skrz jeho okénko byla vidět podobná scenérie jako předtím. V místnosti byli dva malí chlapci, děvčátko a jejich maminka. Stály seřazeni před vánočním stromkem a zpívali koledy. I pod ním čekalo několik prostých dárků, ale výrazy obyvatel tohoto domku byly místo dychtivého očekávání jakoby zastřeny smutkem. Víly vystoupily z kočáru a ručka v bílé rukavičce se pozdvihla.
Najednou do uličky zpoza rohu vklopýtal voják, od hlavy až po paty celý zamazaný blátem a udiveně se rozhlížel okolo sebe. Po chvilce vešel do domu, který sestry sledovaly. Proměna nálady v něm po jeho příchodu byla přímo zázračná. Všichni se k němu vrhli, pověsili se mu bláto-nebláto okolo krku a samou radostí ho mohli umačkat.
„Tak co,“ zeptala se usměvavá víla, „kdo vyhrál?“
Tmavá dáma k sobě tiskla rty a mlčela. Uběhla krátká chvíle, během které obě mlčky pozorovaly účinek posledního kouzla. A pak najednou ticho přerušil hlas třetího pasažéra kočáru, který až dosud pouze sledoval počínání sester.
„Promiňte, paní, nemohl jsem nevidět, co jste tady a předtím v sirotčinci udělaly. Mohl bych i já dnes zkusit učinit někoho šťastnějším?“ zeptal se vozka. Rozhodnout ale mohla jen jedna, ta starší.
„Jsou přece ty Vánoce,“ žadonila bílá víla, snažící se něco vyčíst z nehybné tváře sestry.
„Dobrá,“ rozhodla černá víla. „Ale naposledy.“
„Není to daleko,“ ujišťoval je vozka.
Tentokrát kočár zastavil před malou chaloupkou na kraji města. Přes její temná okénka nebylo skoro vidět. Po chvíli však přece jen v mihotavém světle svíčky spatřili chlapce. Seděl na zemi opřený o stěnu a netečně sledoval zeď před sebou.
Kočí se naklonil ke své bílé pasažérce a tiše jí něco pošeptal. Víla se usmála a zvedla ručku.
Chlapec se najednou prudce vztyčil a nevěřícně se díval na své ruce. Potom začal běhat po místnosti, radostně bral do rukou všechny věci, které v ní byly, a nadšeně si je prohlížel. Nakonec začal skákat samou radostí.
„Jak jsi to dokázal?“ ptala se zvědavě temná dáma. „Co jsi mu dal, že je tak šťastný?“
„Znám toho chlapce již léta,“ odpověděl kočí. „Byl od narození slepý. Nebylo těžké přijít na to, co by mu udělalo největší radost.“
Chvíli ještě postávali před domkem a užívali si radost dítěte uvnitř. Přestalo sněžit a nebe se rozzářilo tisíci hvězd.
„Je chladno,“ rozťal po chvíli bílé ticho vozka. „Pojedeme?“
Kratší verze pro autorské čtení:
Tichým nočním městem projížděl kočár tažený dvěma vraníky. Padající sníh tlumil klapot koňských kopyt a zasypával stopy kol. Plynové lampy matně osvětlovaly liduprázdné ulice, kterými zachumlaný kočí vůz pomalu vedl. Jeho pasažérkami byly dvě krásné ženy. Byly si k nerozeznání podobné, ale přitom se nemohly více lišit. Zatímco první byla oděna v černé šaty a její zachmuřený výraz jakoby se snoubil s temnotou nocí, druhá měla róbu zářivě bílou a její usměvavá tvář prosvětlovala přítmí kočáru.
Ticho přerušila tmavá dáma: „Zvláštní čas, tenhle vánoční podvečer. Všichni lidé sedí doma a jeden večer v roce se snaží být k sobě laskaví. Jakoby ten jeden jediný den mohl nějak napravit a vynahradit to, jak se k sobě chovají po zbytek roku.“
„Nebuď na ně přísná, sestřičko,“ oponovala jí ta druhá, mladší. „Já myslím, že Štědrý večer je moc hezký se všemi obyčeji a rozdáváním dárků. „Co kdybychom zase jednou potěšily ty, ke kterým osud nebyl tolik příznivý? Schválně, co může udělat dětem největší radost...?“
Obě víly se na sebe usmály, obě úplně stejně a přitom každá úplně jinak.
Po pár minutách kočí zastavil před kdysi možná honosným domem. Pod oloupanou omítkou vykukovaly místy cihly, střecha už byla prohnutá, skla oken zašlá. Jen v přízemí se svítilo z několika oken, za kterými u dvou dlouhých stolů seděla spousta dětí různého věku.
Sestry vystoupily z kočáru. Starší zvedla ruku v černé rukavičce. Za chvíli už děti vstávaly od stolů a hnaly se k vysoké jedli. Pod ní to vypadalo jako v pohádkovém hračkářství.
„Velmi dobře, sestřičko,“ usmívala se bílá dáma. „Teď já.“
Opět nasedly do kočáru a rozjely se do bílé noci. Zastavily na viaduktu před nízkým měšťanským domem. V místnosti byli dva malí chlapci, děvčátko a jejich maminka. Stáli před vánočním stromkem a zpívali koledy. Ale v jejich tvářích panoval místo dychtivého očekávání spíš smutek. Ručka v bílé rukavici se pozdvihla.
Najednou do domu vklopýtal voják, od hlavy až po paty celý zamazaný blátem a udiveně se rozhlížel.
„Velmi dobře, sestřičko,“ usmívala se bílá dáma. „Teď já.“
Opět nasedly do kočáru a rozjely se do bílé noci. Zastavily na viaduktu před nízkým měšťanským domem. V místnosti byli dva malí chlapci, děvčátko a jejich maminka. Stáli před vánočním stromkem a zpívali koledy. Ale v jejich tvářích panoval místo dychtivého očekávání spíš smutek. Ručka v bílé rukavici se pozdvihla.
Najednou do domu vklopýtal voják, od hlavy až po paty celý zamazaný blátem a udiveně se rozhlížel.
"Táta, táta!" křičely děti, pověsily se mu okolo krku a samou radostí ho mohly umačkat.
„Tak která z nás vyhrála?“ zeptala se usměvavá víla. Tmavá dáma k sobě tiskla rty a mlčela. V tu chvíli ticho přerušil hlas vozky: „Promiňte, paní, nemohl jsem nevidět, co jste v sirotčinci i tady udělaly. Mohl bych i já dnes zkusit učinit někoho šťastnějším?“ zeptal se.
Zavezl víly k chaloupce na kraji města. V mihotavém světle svíčky spatřili přes temná okénka chlapce. Seděl na zemi opřený o stěnu a nehýbal se. Kočí se naklonil ke své bílé pasažérce a něco pošeptal. Víla zvedla ručku.
Chlapec se najednou prudce vztyčil a nevěřícně se díval na své dlaně. Potom začal běhat po místnosti, bral do rukou věci a nadšeně si je prohlížel.
„Co jsi mu dal, že je tak šťastný?“ ptala se temná dáma.
„Znám toho chlapce už léta,“ odpověděl kočí. „Byl od narození slepý. Nebylo těžké přijít na to, co by mu udělalo největší radost.“
Chvíli ještě postávali před domkem a užívali si štěstí dítěte uvnitř. Přestalo sněžit a nebe se rozzářilo tisíci hvězd.
„Je chladno,“ rozťal po chvíli bílé ticho vozka. „Pojedeme?“
„Co jsi mu dal, že je tak šťastný?“ ptala se temná dáma.
„Znám toho chlapce už léta,“ odpověděl kočí. „Byl od narození slepý. Nebylo těžké přijít na to, co by mu udělalo největší radost.“
Chvíli ještě postávali před domkem a užívali si štěstí dítěte uvnitř. Přestalo sněžit a nebe se rozzářilo tisíci hvězd.
„Je chladno,“ rozťal po chvíli bílé ticho vozka. „Pojedeme?“
