Chová se ke mně chladně a bezcitně. Neustále je smutná, zamyšlená a zahloubaná do svých myšlenek. Hlavou se jí honí smrt, pocit bezcennosti a nedostatečnosti. Ale vždyť k tomu nemá důvod. Je mladá, krásná, s intelektem na výši. Kdybych její možnosti měla já, zajisté bych je hned využila.
Mám všeho už dost. Jedno dítě mi málem umřelo pod rukama, nechci vidět uvadat i to druhé. Mě samotnou ničí, když vidím, jak si vědomě ubližuje, ale nepřipouští si to. Její myšlenkové pochody a paranoidní strach z běžných věcí, které člověk bezprostředně potřebuje k tomu, aby přežil, jsou pro mě záhadou.
Vždycky to byla moje malá blonďatá modrooká holčička, co se smála a užívala si života. Chci ji zpátky. Za poslední roky neztmavly jen její vlasy a oči, ale i duše. Moc bych si přála, aby byla normální a aby mě měla ráda, jenže čím víc jí to dávám najevo, tím více se ona brání. Chci jen, aby věděla, že při ní budu stát ať se děje, co se děje a zastanu se jí, i když bude úplně na dně.
