„Přinesl i spoustu krásných chvil,“ řekla Lenka. „A o těch chceme se Zdeňkem mluvit. Jsem ráda, že není v nemocnici jako loni. Že jsme spolu“.
Zdeňkovi před rokem diagnostikovali rakovinu. Tu, před kterou není úniku. Zastyděla jsem se. Lenka, která se bojí, co přinese další den, vnímá záblesky štěstí a krásné chvíle. A já klidně řeknu, že ten rok za nic nestál.
Můj úhel pohledu na uplynulý rok určil úraz. Půl roku bolesti. Z obyčejného zakopnutí. Zlomek vteřiny a život byl naruby. Zánět paty, zánět kolene, prasklý meniskus, operace, rehabilitace, berle…. Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech.
Proč to potkalo mě? Kde jsou všechna ta moudra vyčtená z knih? Na ezoterické žvásty o tom, jak si má člověk udělat ze své nemoci kamarádku a že je všechno jen v hlavě, už jsem byla alergická. Den splýval s nocí. Nevěděla jsem, kolikátého je. Rozlišovací schopnost byla úrovni úterý a Vánoce. Za okny mého pokoje vzplanuly všechny barvy babího léta a já je neviděla. Nikdy jsem nezažila bolest, co trvá půl roku a nic na ní nezabírá. Na tohle nejsme nikdy připraveni. Jak málo stačí, aby si člověk řekl dost? Strach z bezesných nocí a z bezmoci. Závislost na pomoci druhých. „Podal bys mi, koupil bys mi, pomohl bys mi do vany, prosím?“ Všechny plány byly najednou fuč. Měla jsem jich plný diář. Zbylo z něj pár bezvýznamných papírků, co se nenaplnily. Dívala jsem se z okna, jak stromům padá listí. Nikdy jsem si nemyslela, že přijdou dny, kdy se budu na stromy dívat jen z bytu. Takhle nějak vypadá stáří? Mazala jsem se mandlovým krémem, co voní po mámě a vzpomínala na to, jak jí chtěli ve čtyřech letech uříznout nohu, aby neumřela. Ale děda to nedovolil: „Buď umře, nebo ne, ale bude mít obě nohy!“ Osudové rozhodnutí. Máma mu byla celý život vděčná. Co ta užila bolesti už jako malá. A nevyváděla jako já.
Byla jsem doma několik měsíců a spolykala hromadu prášků. Začala jsem mít ráda i listopad. Protože v listopadu jsem našla odvahu vstát z postele, vzít si berle a vrátit se mezi lidi. Najednou byly krásné Dušičky, i první sníh. Jsme bolest i lék na ni.
Během nemoci jsem vypracovala etický kodex pro známé, co mě chtěli mermomocí navštěvovat, i když já jsem nechtěla. Myslím, že může být obecně prospěšný, protože je praxí vyzkoušený a funkční:
A) Dary jsou přijímány nezávisle na zdravotním stavu kdykoli.
B) Návštěva musí mít na zřeteli, že:
1) Vypadám blbě a štve mě, když někdo vypadá dobře.
2) Ještě víc mě štve, když má návštěva minisukni, je celá rozpovšechněná a líčí mi své úžasné kulturní a erotické zážitky.
3) Skoro nejhorší návštěva je ta, z níž vyzařuje potřeba konat dobro a cítí se blahosklonně a charitativně, když se může sklánět nad mrzákem, co leží v posteli a soucitně mu sdělovat, že vypadá blbě, že strašně zhubl, ale že mu berle ladí s trikem.
4) Ještě horší je ta, co hned ve dveřích spustí, zda už vím, že Zdena měla mozkovou příhodu a vyjmenuje všechny její, případně i své choroby včetně medikace v přesvědčení, že se mi tím uleví.
5) A nejhorší je přinést k lůžku nemocného hřbitovní chryzantémy v květináči, protože dotyčný chce svůj dobrý skutek zjevně spláchnout s dušičkami. Jeden nikdy neví….
C) Chcete-li maroda opravdu potěšit, vyvezte ho autem do hospody!
Závěr roku ledaco spravil. Konec dobrý, všechno dobré. Měla jsem křest své knížky a byla jsem ráda, že přišla většina mých přátel. Byli kolem mě, aniž bych u toho ležela v posteli. Setkali jsme se Zdeňkem a s Lenkou. Můj šéf mě odvezl i s berlemi do kina na film Mládí, co byl o stáří. Mohla jsem se belhat po lesní cestě pod zlátnoucím listím, do kterého svítil zbytek letošního slunce. A poprvé po třiceti letech jsem nezpívala lidem celý advent koledy, ale chodila je jen poslouchat. Obyčejné věci se najednou zdály neobyčejné.
Na Nový rok jsem se vydrápala prvním sněhem bez berlí do kopce. Konečně jsem spatřila zase hloubku lesů a bezradnost cest. Která je ta správná? Byly tam kromě mých už jen dvoje stopy. Muže a psa. „Jaký byl asi jejich rok?“, pomyslela jsem si. Ten můj přinesl vlastně i spoustu krásných chvil. Ale bez té bolesti bych je možná neocenila.
xxxxxxxxxxxxxxxx
Jindřiščiny povídky našly svůj domov také v její povídkové knížce Vše je k něčemu dobré, která vyšla dokonce už i v dotisku. Knížku si můžete u Jindřišky objednat pro sebe nebo jako hezký dárek pro své blízké. Vejde se tak akorát do kabelky;)
